Vězení

Tma. To bylo jediné, co viděla už několik měsíců. Tedy alespoň si myslela, že to byly měsíce, protože jí to přišlo jako věčnost. Jenže si byla dost dobře vědoma i toho, že ve tmě, se i den může zdát jako pár hodin a naopak i minuta může být nekonečná. Nebylo snadné se vyznat v měření času, když okolo vás byl jen studený, světlo nepropouštějící kámen. Každopádně nemohla zkusit měřit čas ani podle toho, kdy jí nosí jídlo, protože po prvním setkání s dědicem Keratu si dosti zavařila a jídlo jí někdo donesl jen málokdy. Naštěstí nebo možná neštěstí jí ho ale nosili, byť nepravidelně a pomálu. Ve výsledku to bylo stejně jedno, jídlo byl spíše trest, než-li vykoupení. Tím by byla milosrdná smrt, která na ni občas už volala ve snech. Ale její duch byl očividně silnější, než tělo. Zatímco byla zesláblá a prokřehlá, její osobnost se stále nechtěla zlomit. Stále se jí hlavou honili tisíce kleteb pro samotného Camiela Silviuse i jeho ctěného papínka. A stále si v hlavě opakovala lživá slova, která měla sloužit na ochranu její rodiny. Jmenuji se Dorothea Borivis. Pocházím z malé vesničky na hranicích Fiplinu a Mairornu. Můj otec byl byl kovář z Evasiru a po něm mám magii kovu. Jsem sirota a nikoho už nemám, nikdo mě nepostrádá a nikdo za mě nemusí odnést trest za moje provinění... Jmenuji se Dorothea Borivis. Pocházím z malé vesničky na hranicích Fiplinu a Mairornu. Můj otec byl byl kovář z Evasiru a po něm mám magii kovu. Jsem sirota a nikoho už nemám, nikdo mě nepostrádá a nikdo za mě nemusí odnést trest za moje provinění.... Malá lež už skoro začínala být pravdou jen proto, že potřebovala sama věřit tomu, co si stále omílá, aby tomu uvěřil i někdo, kdo se jí může dostat do hlavy. Byla to jediná šance, jak udržet v bezpečí rodinu, která nic neprovedla.
Neměla ani tolik strach ze strany Keratu. Její rodina nemohla za její činy a Kerat by se spokojil s potrestáním jí, ale, kdyby se dostalo na povrch její spojení s rodem Evasirů, nejspíš by si to s jejími kdysi blízkými vyřídili. Nikdo nemůže ponižovat vílí dědické rody, obzvláště ne před slavným turnajem, co určí krále nebo královnu celé Vílí říše. Proto nehodlala pokoušet štěstí a prostě čekala, až přijde Camiel Silvius a bude ji mučit, aby mu řekla, proč ho chtěla okrást. Buď jí zlomí nebo ne. Každopádně chtěla být připravená a nehodlala se dát bez boje. Ačkoliv už se nemělo jednat o ten fyzický, protože ten už by nezvládla. Bude to souboj na mentální úrovni, takže se na to musí připravit, jak nejlépe to půjde. Byť to čítalo jen tiché oddychování v tmavé cele a pokusy vymyslet, jak se dostat pryč. Jenže to už vzdala, protože nebyla schopná se skoro přemístit od dveří. Převážně jen seděla u nich s hlavou opřenou o studený kámen a stejně tomu bylo i teď.

<<< Její komnata

Byla noc a já nemohla spát, hlava mě třeštila od častých cvičení, jenž jsem tu musela podstupovat a kuli čemu? Abych udělala sestře radost? Pche! Byla jsem šťastná jak jsem byla... I když byla? Otevřela jsem oči a zjistila, že už je většina noci zamnou a já opět nespala. Podívala jsem se na svůj ocásek, ano, zase jsem usnula jako víla a v noci se proměnila do vlka. Měla jsem pocit, že tohle vše nikam nevede. A dost! pomyslel jsem a prudce seskočila s postele, mohutné vlčí tělo chvíli táhlo deku za sebou po zemi, když v tom sjela i z hýždí a zůstala na zemi. Nechtělo se mi si brát oblečení, jen si vezmu sváču a zase půjdu - konec konců, s plným žaludkem se lépe usíná. Strčila jsem proto čenichem do dveří, které jsem nechala pootevřené a vyšla na chodbu.
Po pár metrech jsem narazila na stráže, klasika. Nebyla to moje první vycházka za sváčou. Proměnila jsem se v netopýra a uháněla chodbama hledajíc schody dolů do kuchyně, nikdo tem nebýval v tuhle dobu, ale musela jsem být rychlá, ještě před svítáním sem šli dělat snídani všem urozeným. Proletěla jsem tedy mezi nimi, když v tom se po mně jeden z nich ohnal. S kníknutím jsem narazila do schodiště, kde jsem právě byla a svalila se o pár schodů dolů - au! Sotva jsem se posbírala, už byl zamnou další strážný a začal se po mě ohánět něčím ostrým, slyšela jsem, jak mi kolem těla sviští nějaký kov a zdrhala pryč. Protože jsem v téhle podobě ne úplně viděla, snadno jsem se ztratila a byla ráda, že jsem vůbec někam doletěla. Usadila jsem se na římsu jednoho výklenku a snažila se trochu vydýchat a zorientovat, kde jsem to vlastně byla? V tom mé super uši zaslechly jakýsi šepot, někdo si tu mrmlal nějaká slova pořád dokola. Rozletěla jsem se za tím hlasem a proklouzla kolem dalšího strážného. Ten mě ale po chvíli stejně spatřil a to už mi ruply nervy, ten hlásek zpoza dveří zněl strašně smutně, měla jsem až moc dobré srdce na to jí nepomoct. Sletěla jsem k zemi a proměnila se v jedovatého hada, který snadno kousl strážného do nohy, než vůbec stihl máchnout mečíkem, nebyl mrtvý, ale chvilku si pospí. Ránu, jak dopadl na zem musela slyšet i dívka za dveřmi, které jsem bohužel nijak nedokázala obejít. Proměnila jsem se ve vílu a celá zarudlá - a trochu upocená - těžce oddechovala, jediné, co jsem zvládla bylo stáhnout strážnému plášť a trochu se zahalit. Svalila jsem se na zem a zády se opřela o zeď, stále jsem oddechovala dost nahlas a cítila se dost KO, ať chci nebo ne, tady si budu muset dát pauzu. "Ehm, jsi v pořádku?" zeptala jsem se mezi nádechy dívky, kterou jsem ve vílí formě slyšela trochu hůře, ale stále to stačilo na nějakou konverzaci.

Nepřestávala opakovat svoji mantru, i když si neuvědomovala, že ji vlastně neodříkává jen v hlavě, dokud necítila, jak má sucho v ústech. To ji však vlastně netrápilo. Kdo by ji poslouchal? Mohla křičet, řvát, vřeštět, ale stejně jí nikdo nevěnoval pozornost. Ze začátku to dělala, ale už před dlouhým časem pochopila, že to nemá žádný smysl. Jen si ničila hlasivky. Nakonec si stejně řekla, že jim nebude dělat tu radost, aby zněla tak zoufale. Prostě jen čekala, co přijde. Potichu. Naučila se, že když je ticho, alespoň lépe slyší, co se odehrává mimo její celu. Proto slyšela, že se něco děje. Kdyby jí vězení dovolovalo proměnit se do vílího těla, určitě by slyšela lépe, ale v tom měla hold smůlu. Postřehla však zvuk, jak se někdo po něčem ohání a poté tupou ránu, jak něčí tělo dopadlo na zem. Kalu! Myšlenka na to, že by ji její bratr mohl zachránit vyjela tak rychle, že ji nestačila ani zastavit a v hlavě se jí rozezněla hromada dalších jmen. Kaylessa, Autiorn! Bylo směšné, myslet si, že by ji přišli vysvobodit. Nejspíše ani nevěděli, jestli ještě žije a stejně s nimi zpřetrhala všechna pouta. Ale malá naděje, že by to mohl být její bratr jí vehnala do očí slzy. Však poté uslyšela za kamennými dveřmi hlas, ženský hlas. "Kay..." Vydechla překvapeně a zmateně. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že to není hlas její bývalé pravé ruky. To není v nejmenším. "Ty nejsi Kaylessa!" Ačkoliv byl hlas potichý z toho, jak měla vysušená ústa, byl překvapivě tvrdý, byť v něm byly znát i slzy, jež v ní vyvolala vzpomínka na její dvojče. Nechtěla na sobě nechat nic znát, takže se pokusila promluvit znovu a to o něco hlasitěji, avšak bez valného úspěchu. "Kdo jsi a co po mě chceš? Poslal tě ten parchant Silvius?" Potichý hlas byl tvrdý jako nejlepší Evasirská ocel a vyzíval ji k tomu, aby jí bez okolků odpověděla, protože to byl rozkazovačný hlas, který používala při vedení své legie. Nechtěla riskovat, že má tu čest s někým, kdo z ní má dostat informace. Proto si také začala odříkávat svoji mantru, aby opět odstranila do pozadí blízké, co vyskočili do popředí. Jmenuji se Dorothea Borivis. Pocházím z malé vesničky na hranicích Fiplinu a Mairornu. Můj otec byl byl kovář z Evasiru a po něm mám magii kovu. Jsem sirota a nikoho už nemám, nikdo mě nepostrádá a nikdo za mě nemusí odnést trest za moje provinění.... Přehrála si v hlavě a zhluboka se nadechla. Musela je vypudit z hlavy.

Ještě jsem se ani nepřestala chvět, ale myslím, že jsem na tom byla pořád líp než dívka za dveřmi. Trochu mě vyděsila, kdo ví, jak dlouho tu už byla. Nejdřív mě oslovila “Kay”, což mi nejdřív nedávalo smysl. Samozřejmě že mě napadlo, že mluví jinou řečí a vlastně to může znamenat něco úplně jiného. Po chvíli mě ale utvrdila v tom, že čekala asi někoho jiného. No jo a přišla “jen” Ali, to zklame vždycky ”Ne, to nejsem promiň...” omluvila jsem se jí, jako bych snad opravdu mohla za to, že nepřišel ten kdo měl. Stáhla jsem si blíž k tělu plášť, který mě vzhledem k velikosti strážného snadno zahalil a naposledy hluboce oddechla, protože mi už bylo líp. Její další slova mě opět zarazila, měla bych se s ní vůbec bavit? Možná nemyslí Camiela, možná myslí někoho jiného z jeho rodiny, na koho je tak naštvaná, protože jestli ne, tak bych se s ní vážně neměla bavit, nebo mě odtud vyhodí a sestra bude zklamaná, chtěla by, abych se tu něco naučila. Moje váhání nad odpovědí dalo vězeňkyni příležitost mi nahlédnout do mysli, ale protože Camiel apeloval na to, aby se hlavně tohle zlepšilo, mohla cítit velký zmatek, co ve mě vyvolala, ale nic víc. ”Ne, já, šla jsem si pro jídlo a trochu.. no stráže, oni mě sem vlastně zahnali tak trochu... za-zabloudila jsem,” vykoktala jsem nesměle a přitom v ruce nesměle žmoulala pramínek vlasů. Nevěděla jsem moc co říct, bylo očividné, že já jsem ta, co je v tuhle chvíli na lopatkách. Podívala jsem se na strážného, který neměl šanci se ještě nějakou hodinku probrat a nikdo další očividně neměl zájem jej jít zkontrolovat. ”Já, um, ty jsi tam zavřená? No, nevím kde jsem, ale řekla bych, že asi nejsi v přízni Silviusů, když tu jsi tak sama,” zamumlala jsem nesměle, chtěla jsem vědět, proč je tady, neschvalovala jsem moc vězení, ale ani ve snu mě nenapadlo, že by ji mohl mučit ještě k tomu. Trochu jsem si přesedla a složila nohy pod zadek. Ještě jsme se moc necítila na proměnu ve vlka, či jiného zvířete, abych byla schopná odejít. Zůstanu tu ať chce nebo ne.

V součastné situaci, kdy byla ona v cele a ta druhá ne, měla takový zvláštní pocit. Nechápala, o co komu jde, že jí poslal, aby s ní mluvila, ale zdálo se jí to čím dál bizardnější. Vůbec nechápala, o co tam jde. Ani proč se jí žena omluvila za to, že není Kaylessa, prostě jí to nešlo na rozum. "Co se tou omluvou snažíš dokázat?" Optala se skoro až jedovatě, ačkoliv před kámen to mohlo vyznít o něco jemněji. Nedůvěřovala žádnému hlasu z opačné straně zdi, být bylo možná příjemné mluvit s někým. Přišla na to, že to stále umí. Když byla jen sama v tichu, nikdy si nebyla jistá, jestli mluví nahlas nebo jsou slova pouze v její hlavě. Ale teď jí někdo odpovídal, takže už si byla jistá, že zvládá mluvit. Jen její hlas jí zněl divně, postrádal dřívější ráz, se kterým udávala rozkazy a prosazovala si svou. To už nebylo skutečností. Každopádně vyštrachala zbytky onoho rázu, protože nevěřila té ženě ani slovo. Už jen proto, že jí složení odpovědi, trvalo podezřele dlouho. "I kdyby byl důvod tvé návštěvy pravdivý, pořád si neřekla kdo jsi, takže buď té lásky a řekni mi to nebo si jdi po svým. Nehodlám nic říkat někomu, o kom nic nevím." Bezpochyby zněla velmi panovačně, ale to jí bylo upřímně jedno. Chtěla vědět, s kým má tu čest, když už se nemohla bránit. "Jsi v oficiálním vězení pod Sorditem. Převážně je určeno pro ty, jež nevyhovují právě rodu Silviusů, ale občas se tu ukáže někdo, kdo nevyhovuje celému Keratu. Vítej." Mluvila s takovou ironií, že snad mohla z jejích slov i odkapávat na kamennou podlahu. Jen a těží překonávala fakt, že na svoji společnost ani nevidí a přišla si v nevýhodě. "Já jsem urazila jen Silviuse, protože jsem jim opilá chtěla vykrást pokladnu..." Posměšně se uchcechtla a pokračovala. "Ani si nepamatuju, jak daleko jsem se dostala, nijak zvlášť úspěšná jsem nejspíš nebyla. Ale urážka na hrdosti je asi dostatečný důvod mě tady držet." Pořád mluvila s posměchem a také slyšitelnou nechutí na rtech. Ale byla ochotná jí tohle říct, přeci jen by to už měla vědět, jestli jí sem někdo poslal, tak co na tom.

Jejím slovům jsem moc nerozumněla, byla zavřená na tomhle děsivém místě a vůbec se snad nebála, možná tu konec konců nebyla tak dlouho, ale i já tu jsem celkem dlouho, myslím, že bych se doslechla o tom, že to tu někdo chce vykrást, nebo alespoň slyšela povyk na chodbách. Jenže to by znamenalo, že je tu dýl než já? Pohodila jsem hlavou a schytala další ostrá slova, která mě ještě víc znervóznila a donutila nepípnout ani slovo. Na první slova jsem tedy nijak nereagovala a jen trochu ustrašeně kníkla. Dívka se ale brzy znovu ozvala. Schoulila jsem se ještě víc do pláště, protože z vedra, které mi bylo po průletu se náhle stala pěkná kosa. ”Jsem-jsem Aliathe, jsem tu u Camiela, aby mě trochu vychoval a naučil lepším způsobům, to-to-to moje sestra, ona je moc velká víla a já jí kazím reputaci. No, asi ti to bude znít hloupě, ale tak to je,” řekla jsem důvěřivě té, co mi snad ani nevěřila že jsem žena a ne převlečený Silvius. Chtěla jsem jí říct i o svém rodě, ale v tom jsem se zarazila a raději mlčela, Camiel mi říkal, ať nikomu nedůvěřuju!
Její vysvětlení kde jsme a proč tu jsme dávalo smysl a vlastně i to, že je tu za urážku Silviuse. Musela jsem se trochu zasmát, když jsem si představovala opilou dívku jenž tancuje mezi stráží a nakonec řekne něco tomu trochu nafoukanému pánovi. ”To víš, jeho výsosti nemůžeš říct nic, co se mu nelíbí,” řekla odvětila jsem obratně stále se trochu chichotajíc. Moje představy byly momentálně otevřené, nevěděla jsem sice jak dívka za dveřmi vypadá, ale dotčeného muže jsem si dost dobře uměla představit! Camiel mi toho o sobě moc neřekl, ale dobře jsem si uměla asi domyslet jaký byl jako děcko a že si ho hezky rozmazlili, jinak by občas nebyl takový vůl, který si nevidí na špičku nosu. S rošťáckým úsměvem jsem však povzdechla, protože ať to bylo vtipné jak chce, ona byla tam a Silvius musel nést tíhu celé země na svých bedrech a to nebyla legrace, na jednu stranu jsem mu jeho trochu zabšklou povahu nemohla mít za zlé, ale je fakt, že by se měl někdy uvolnit.

Jak ji tak poslouchala, nechtěla věřit svým uším. Jestli jí žena na druhé straně dveří říkala pravdu, tak byla neuvěřitelně hloupá a naivní nebo vůbec netušila, jak keratský dvůr funguje. Ale nebyla z toho nějak zařazená. Vlastně se při jejích slovech začala smát ironickým až trochu vyšinutým smíchem, avšak velmi potichu. Nebyla blázen, ale pobývání v těchto prostorách se na člověku podepíše. "Tvoje sestra asi ráda leze těm u moci do prdele, hm?" Chvíli nechala otázku vyznít, běž pokračovala. "Buď to nebo z tebe chce mít krutou a nelítostnou bestii. Nikdo nemůže strávit čas s Camielem, aniž by to zohybalo jeho charakter," nadechla se, aby mohla ještě něco říct. Neznámá, tedy Aliathe, mohla být ráda, že je k ní tak otevřená, být z každého slova zněla buď krutá tvrdost, posměch nebo ironie. "Celou dobu, co jsem tady, čekám, kdy se mnou tvůj vychovatel podnikne výlet do mučírny. Nejspíš na mě zapomněl, ale teď mě tam nejspíš vezme. Třeba tě vezme sebou, aby ses něčemu přiučila," pro změnu Aliathe ukázala, že její hlas dokáže být i ledově chladný, až mrazí. Dejme tomu, že by jí věřila, že o její návštěvě Camiel nevěděl. Byla si celkem vzato jistá, že na ni brzy přijde a potom už to bude mít stejný efekt. Kdo by se tedy neproměnil na kus ledu po takovém uvědomění?
Po jejím smíchu sebou otřásla. Nebyl jako ten její. Tenhle byl nevinný a mile pobavený. Vlastně i příjemný na poslech, ale moc se jí nelíbilo, že se jím směje tady. Na místě, kde trčela, kdo ví, jak dlouho a čekala ani nevěděla na co. "Myslíš, že je to odpovídají trest, i když jsem vlastně nic neuloupila a nikoho nezranila? Tedy když nepočítam Camielovu hrdost... Jestli máš pocit, že je, možná se na jeho výchovu hodíš." Hlas se změnil v nabroušené ostří, které bylo připraveno zarýt se jí do hlavy, aby si pomatovala, co je Silvius zač. Ale třeba to byla jen možná zábava a ona neviňátko jen hrála.

Necítila jsem se úplně pohodlně, dívka byla na úplně jiné úrovni než jsem já a cítila jsem, jak se mi za mou "hloupost" vysmívá. Možná jsem viděla všechno tak růžově, jak růžové jsem měla vlasy. Povzdechla jsem a trochu lépe se zamyslela nad další odpovědí. "Nepřijde mi, že by se měli v lásce, má sestra je spíš zvyklý jednat s někým, kdo si nemusí za každou cenu dokazovat, že se narodil do "zlaté" kolébky," povzdechla jsem a dál se o sestře odmítala bavit, ještě řeknu něco co bych neměla a to opravdu nechci. "Možná je to nějaká součást mučení, tě tu nechat trčet," broukla jsem tiše, protože jsme nevěděla, co jí na to mám říct a zda na to chce vůbec něco slyšet. Obyvatelé Keratu jsou zkrátka zvláštní, jsou tak uzavření, tajemní a proč vlastně to. Sledovala jsem jednu z luceren, která tu svítila a pozorovala jak v ní tenčí plamínek. Bylo mi jí fakt líto. Nejhorší bylo vynést rozsudek nad jí samotnou. Mám jí věřit, že se sem jen vpotácela a nikomu nic neudělala? Nebo mi lže a chce abych se přimluvila u Camiela? Ne ne, na to je až moc hrdá. Tak o to jí jde? Nemám přeci věřit nikomu! pomyslel jsem skrytě ve své hlavě a mlčení prolomila dlouhým "Hmmm..." Podívala jsem se na svoje nohy, který začínaly pomalu ale jistě chladnout až do nepříjemných teplot, chce to oblečení! "Já nevím, vlastně je to úplně jedno, co si myslím, nebo jak bych tě "potrestala" já. Ale ano, trest sis podle mě zasloužila, jestli takovýhle? No to asi ne, možná lepší kdyby tě půl hodiny mučil, než tě tu nechal trčet, nevím, mmm..." přemýšlela jsem a s posledními slovy mi trochu slábnul hlas. "Podle mě by si za hašteření se stráží takhle krutý trest nedostala, ale víš jak, kdyby každého, kdo urazí jednoho z "nich" nechali jít jen tak, asi by vládu moc dlouho neudrželi," zamyslela jsem se nahlas, ale co to bylo platné. Má slova nic nezmění. "Doufám, že prohlídku mučírny se mnou nepodnikne," zamumlala jsem, když v tom jsem zaslechla na chodbě nějaký pohyb. Stáhla jsem se do kouta, ale asi to byl jen planý poplach, protože se hluk - pravděpodobně od kroků - začal vzdalovat. Uf, nechtěla bych, aby mě tu někdo našel.

Neměla pocit, že by hovor s Aliathe někam vedl nebo aspoň ne někam, aby se jí to hodilo, to ji zase donutilo přemýšlet o tom, jestli není ženský hlas jenom v její hlavě, protože už z tohoto místa zešílela. Každopádně si ale chtěla popovídat, i když by to ženě nikdy nepřiznala, byla vděčná za každou minutu, kdy s ní teď měla kontakt a nechtěla se toho jen tak vzdát. Dalo by se říct, že trochu upustila páru, než znovu promluvila. "Mám pocit, že s tím zmetkem, co se narodil do zlaté kolébky, jak říkáš, si tu snaží rozumět každý. Už jen proto, že dokáže rozdrtit tvoji mysl jen, když se na něj zle podíváš. Nevsadila bych moc na to, že tvoje sestra mu slušně leze do prdele, ale to těžko říct... Co dělá vlastně tak důležitého, že by Camiel přijal tebe jako učednici, hm?" Ačkoliv nebyla její slova zrovna nejmilejší, její hlas vyzněl o poznání jemněji, protože se snažila, aby nezněla zle. Postupněji si vsugerovávala, že Aliathe je opravdu jen hlasem v její hlavě, proto usoudila, že může být milejší, i když nehodlala být pro jistotu úplně sdílná. "Možná máš pravdu, součást mučení duše dalo by se říct. Ale zabírá to poměrně rychle, když vím, jak můj život bude krátký oproti životu Camiela nebo tvému. Já nejsem víla, abych tu mohla trčet navěky. Řekla bych, že tu budu tak čtyřicet let a budou mít volnou celu," v hlase jí zaznělo něco, co mohlo být pro obě dvě docela nové. Ona sama si nebyla jistá, jak to pojmenovat. Možná strach ze smrti protknutý s tím, že si uvědomila svoji malost a i to, že už se nikdy neomluví Kay a Autiornovi za svoje chyby, nikdy neobejme svého bratra a nepoděkuje mu za to, co pro ni udělal, nikdy se nesetká s rodiči a nikdy se odtud nedostane. Po tomhle uvědomění cítila, jak jí po tváři stéká slza, kterou okamžitě otřela hřbetem ruky. Chvíli naslouchala jenom tichu, ve kterém se odrážely o stěny hlasy jejích blízkých, než ho žena na druhé straně kamenných dveří prolomila. "Možná bych radši šla vykrást tvoji pokladnici, když by mě stihlo jen tohle," uvažovala na hlas a poté dumala nad jejími dalšími slovy nad kterými se musela pousmát. "Nevím, možná to bylo i tím, že jsem Camielovi při našem jediném setkání od doby, co jsem tu, flusla do tváře. Ale mám pocit, že nabyl dojmu, že to byla nějaká sabotáž," zapřemýšlela nahlas a přitáhla si kolena pod bradu. "Sice si toho moc nepamatuju, protože jsem byla hodně opilá, jako skoro vždy, ale jednou jsem byla v hospodě ve Fiplinu a přišel za mnou chlápek v kápy a nabídl mi sázku, že když vykradu jednu pokladnici v Keratu, můžu si říct cokoli, tak jsem to přijala a potom jsem skončila tady. V ten samý večer," Už se nesnažila znít mileji, její hlas se proměnil ve věcný, když vzpomínala na zatím největší blbost, co kdy udělala. Ale chmurné vzpomínky na každou svoji ne zrovna promyšlenou akci, která skončila nezdarem radši zahnala někam do postranní. Nechtěla na to myslet. "V tvém vlastním zájmu ti radím, aby si na tu prohlídku šla, kdyby ti to pověděl, jinak by si mohla v mučírně skončit i za zcela jiné okolnosti," hlas měla opět jako led, ale rozhodla se dát ženě, která jí činila po dlouhé době jedinou společnost, radu do života. Jak s ní naloží už bude na ní.