Oáza souříčí Čtyřech

Výlet do rodné země, který by mu mohl přidat nějaké ty zlaťáky do kapes? No sem s ním! Už tomu bylo tak, že byl Hartis velmi podnikavý mladý muž, o tom nebylo pochyb, takže se čas od času vydával... No, nazvěme to pracovními cestami, na kterých prodával své zboží nebo také kradený matroš, chcete-li. Ale tak každý se musel něčím živit a on alespoň měl tu slušnost přiznat sobě i ostatním, že je zlodějem, na rozdíl od těch vznešených pánů, co kradli všechno všem a tvářili se, že ne. Každopádně, abychom se vrátili k jeho cestování, musíme zmínit, že už byl na cestě několik dní, protože se jemu a jeho milované bandě podařilo šlohnout pár měšťanským paničkám zlatou a stříbrnou tiáru s draze vyhlížejícími šutříky, které by mohly hodit nějakou tu pěknou sumičku u jeho dobrého kamaráda kupce, ke kterému ale musel dojít až do Oázy v Illivenas, ale tak co by neudělal, když jde o obchody, ne? Teď už byl ale naštěstí ve stinném přítmí oázy a mohl v klidu jít až k městu, kde jeho drahý přítel bydlel. Welneas bylo skvělé místo, většinou se sem vydával velmi rád, protože přes shromažďování jídla pro celou zemi se tam dalo hezky zdarma najíst, když se jeden tvářil, že třeba pomáhá s nošením beden s ovocem nebo tak. Ještě před městem se ale trochu zcivilizoval, což obsahovalo i nabrání jeho neviňoučké lidské podoby, ve které vypadal asi stejně roztomile jako ve své serenní, akorát trochu jiným způsobem, v každém případě byl ale roztomilý zmetek, to se mu muselo nechat. Poté už na sebe jen natáhl obnošenou koši, která kdysi byla asi bílá, ale dnes by ji mohl v klidu vydávat za žlutou, a hnědé kalhoty, které měl doposud, vyměnil za černé pytlové, které měly gumičky u kotníků a ladily víc do téhle země. Potom už jen zakasal košili, prohrábl si špinavě blond kštici, přehodil si brašnu přes rameno a mohl vyrazit do města pracujících víl, které se tu hemžili mezi různými stánky, ale i povozy s jídlem, které zrovna nakládaly.

Ale on se nechtěl rozptylovat, na to mohl být čas potom, v tuhle chvíli se vydal k domku toho starého kocoura, se kterým obvykle obchodoval, ale ten trouba tam nebyl. místo něj tam našel vzkaz Vrátím se asi v pět, jestli něco chceš, musíš si počkat, i kdybys byl třeba tu cuchta, co vládne Říši. Klom, což ho vyloženě nepotěšilo, ale pořád se jednalo asi o tři hodiny čekání, což ho nemuselo zas tolik trápit. Prostě se musel jen na pár hodin zabavit, žádný problém. Tak se nakonec vrátil do té rušnější části města, kde všichni možní i nemožní nakládaly bedny s jídlem na povozy. Alespoň si mohl čmajznout něco k jídlu, když už měl tu dlouhou chvíli. Proto se taky podíval, co na který povoz nosí a poté vzal jednu s beden, která byla plná pomerančů, citrónů a podobných plodů. Och jaká byl na chvíli hodná duše, než položil jednu bednu na povoz a rychle s ní sundal jeden pomeranč, který hned putoval do brašny. To samé potom zopakoval s bednou se sušeným masem, ale pro to, aby nevypadal podezřele ještě pár beden odnosil, než si jeho ručičky řekly, že posilování už bylo dnes až dost a zase se nenápadně vypařil, jako pára nad hrncem.  Poté se raději zašil na jednu polorozpadlou zídku, na kterou si vylezl a sedl, než vylovil z brašny pomeranč, který začal loupat a kousky slupky házel na zem a možná i tak trochu na různé kolemjdoucí, ale tak, dokud se nikdo neozve, jemu to může být jedno, no ne? Každopádně se mu podařilo vysvobodit alespoň půlku dužiny, takže už mohl odlupovat měsíčky a trochu se zabavit žmouláním sladkého ovoce, které mělo lehce kyselý podtón. Vlastně měl rád pomeranče, ale na sušené maso se tedy těšil jistě více.

Nový den. Měl rád krásná rána. Svým způsobem to byla taková malá předzvěst nadcházejícího dne, slunce které se lesklo na širých písčitých pláních jeho domoviny, když vyhlédl z okna své ložnice v paláci. Jen těžko si mohl představit lepší začátek dne, než pohled právě na pomalu se probouzející město. Protáhl se. Jeho pokoj byl vysoko a tak nemohlo nikoho pohoršit, že mladý dědic se u okna vystavoval spoře oděn jen ve svých kalhotách a s rozcuchanými vlasy. Občas v takových situacích zapřemýšlel nad tím co by asi dělal jeho starší bratr kdyby žil. stál by na tom samém místě a dělal podobnou rutinu každé ráno, jako když byl mladší? - To je jedna z mála informací, které o svém bráškovi věděl, jeho otec mu často vyprávěl o tom, jak Veragin pozoroval ráno jak pomalu probouzí Illivenas. Ta myšlenka se Oldirovi zalíbila, sledovat východ slunce, pomalu se probouzet spolu s městem. Lid, který postupně vyráží do ulic. Nadechl se čerstvého vzduchu. "Dnes bude horko." konstatoval sám pro sebe, když od onoho okna ustupoval, aby se mohl doobléknout. Bílá košile mu bohatě postačila, aby zakryl zbývající holou kůži a bez zbytečných obav mohl klidně vyjít ven mezi lidi. Dnes měl sice naplánované hodiny se svým učitelem, ale něco jej táhlo ven. Představa dalších možných úryvků o starším bratru, ale také jeden z těch starších. Od jednoho stařešiny ve městě zjistil, že jeho bratr měl rád vycházky městem a chodil tam tak často jak mohl. U Oldira tomu nebylo jinak, jeho cílem bylo stát se dobrým králem, vladařem a nebo co z něj nakonec bude po turnaji, každopádně, aby mohl být dobrým králem, musí svou zemi poznat lépe než jen dobře. Když vyšel z pokoje a mířil dolů ke stájím, minul obraz jeho rodičů s jeho bratrem z poměrně dlouhé doby zpět. On na obraze nebyl, protože tehdy ještě nebyl na světě, přesto se ho ty úsměvy dotkly na na srdci. Nikdy svého bratra nepoznal, ale měl pocit, jakoby byl stále s ním. Díval se na něj někde z nebe a přemlouval kotlík, aby se nad jeho mladým bratrem smiloval. Jen je věčná škoda, že nemá nejmenší tušení o tom, že jeho bratr žije, všechno by se pro něj změnilo.



Dnešní výlet měl naplánovaný kousek dál, než jen za hradby paláce, mířil do oázy. sám nevěděl vlastně proč, ale bylo to místo, kam moc nechodil - a to se muselo za každou cenu napravit. Cesta mu nezabrala tak dlouho jak by čekal a tak zastihl zdejší město v tom nejrušnějším okamžiku. Pomalu procházel přičemž při tom ruchu si jen málokdo uvědomil, že mezi nimi kráčí právě nějaký dědic. (Možná taky proto, že jeho obvyklý doprovod v podobě stráží zůstal kdesi daleko za ním, když sem mířili. Byl rád sám a rušná místa mu nedělala zrovna dobře, stejně jako nechtěná společnost stráží. Zahleděl se na jednoho pomocníka, co nakládal bedny s jídlem na povoz, ani nevěděl co ho na něm tolik zaujalo, jeho mládí nebo snad ten pomeranč co zmizel v jeho kapse, aniž by stihl zaznamenat ten pohyb ruky. Musel párkrát zamrkat a dokonce se zastavil a na mladíka se následně zaměřil, aby si byl jist tím co právě viděl. Naštěstí pro něj následovalo pomeranč i sušené maso. Oldir se sám sebe musel zeptat jestli má cenu mladíka trápit tím, že by ho jednoduše řečeno naprášil. Místo toho se ale rozhodl počkat, v ústraní dokud práce nebyla alespoň zpola hotová, kdy k majiteli došel a několik kousků sušeného masa od něj koupil. Tentokrát už zcela bez poznání nezůstal a obchodník s ním prohodil několik slov o pýše a království. Oldir neodolal, aby se nezeptal na svého bratra. “Pamatujete na Veragina?“ položil otázku jen tak v meziřečí a na obchodníkově tváři se objevil široký úsměv, který však byl nahrazen smutkem. “Jak by ne, byl to velice šikovný mladík. V oáze byl často. Jaká je mu dneska škoda, jistě by byl skvělý král.“ při mužových slovech Oldira nahlodalo svědomí. Možná měl vykonat spravedlnost s tím zlodějíčkem, s tím co tu ukradl pomeranč a sušené maso. Co je to za budoucího vladaře snad i krále, když nedokáže vyřešit takovou banalitu jako je malý zlodějíček. Tiše si povzdechl, když se jej muž zeptal zda je vše v pořádku. Přikývl, ale poté odešel. Dalo by se říci, že nyní byl skutečně jen tichým pozorovatelem svého okolí, vyhýbal se konverzaci a jen je poslouchal. Nenápadně se procházel mezi lidmi a jen sem tam na něj kdosi ukázal, aby na něj upozornil – než si toho ostatní mohli všimnout, byl pryč. K přání kotlíku ho jeden takový únik dostal, až k jedné ze zídek, na které seděl onen malý zlodějíček. “Zdravím, odpočíváš po dlouhém dni?“ konverzaci začal klidně, doufal, že ho nevyděsí a onen mladík nevyletí z kůže, když si jej všimne. Ale snad ještě nebyla takový duch. “Viděl jsem tě už ve městě, můžu si přisednout?“ nadhodil druhou větu a na odpověď příliš dlouho nečekal, když se vyhoupl na zídku a pohodlně se usadil.

Že by si takhle nevychovaná kočka třeba všímala toho, že ne každý je jen hlupák, kterého snadno obalamutí svojí "pomocí"? Jistě se shodneme na tom, že by to nebylo na škodu, ale bohužel Hartis už patřil k těm malinko drzejším zlodějům, kteří si všímali holt jen těch v bezprostřední blízkosti a nebrali moc zřetel třeba na takového dědice Illivenas, který ho viděl, jak hezky čóruje bez známky studu. Vlastně to bylo tak, že si onoho víláka ani nevšiml, protože neměl až takovou potřebu zkoumat každého líp vypadajícího chlapa v lepších hadrech. Nebyl nějaká ženská, co by se rozpouštěla při pohledu na takové týpky. Ne, on takovéhle většinou prostě ignoroval, pokus tedy nepřišla řeč na to, že by mohli mít měšec plný penízků, co by mladík mohl chtít. Každopádně se tedy stalo, že si budoucího vladaře téhle země ani nevšiml a tím pádem si nemusel dělat vrásky, zda-li si on všiml jeho. Žádný stres tedy značil klidné odpoledne, které se rozhodl strávit pojídáním svého kradeného zboží na zídce, na kterou si vylezl a sedl. Potom si hezky loupal pomeranč a chvíli možná házel slupky dolu, a tak se možná taky tak trochu trefil jednomu chlapíkovi do vlasů, ale ten si toho ani nevšiml, takže to nemělo až takový význam, nejspíš. Kdyby ano, tak by se alespoň oklepal, ale tak třeba se mu to zrovna hodilo do vizáže. Nakonec kdo by nechtěl mít na hlavě pomeranč, no ne? To mohl být v klidu nějaký nový styl a měli by to začít nosit všichni boháči, aby šli s módou, ale on by byl ten chudák chudej, co by to bohužel musel vynechat. Jaká to tragédie... V každém případě mu slupka jako zábava nemohla vydržet moc dlouho, ale to nevadilo, protože se alespoň mohl pustit do svého oblíbeného ovoce.

Rozdělil tedy pomeranč v půli a mohl jen sledovat, jak z něj vystříkla šťáva, která mu jistě zalepí prsty, to mu ale nevadilo, když si rovnou dva měsíčky narval do úst tak šikovně, že mu šťáva ztekla i na bradu. Nebyl nějaká princezna, aby se tímto trápil, protože se potom prostě může umýt. Co mu ale vadilo, byla skutečnost, že se ho někdo očividně rozhodl vyrušit. Otočil se na chlápka v bílé košili ještě s plnou pusou a věnoval mu zamračený pohled s pozdviženým obočím. Neobtěžoval se ani s odpovědět na jeho otázku, protože pauza, tudíž odpočinek, byla očividná a on se vlastně ani nechtěl dávat s nějakým náhodným otravou bavit. Takže ho namísto toho sjel pohledem, aby si ho alespoň odhadl, kdyby otravoval dál. Nedalo by se říct, že by se ten maník oblík nějak extrémně honosně, ale zkušené oko někoho, kdo prostě nemá rád boháče, si mohlo povšimnout toho, že má i tak takové ty lepší hadry, které ho ani nikde neškrtily a na druhou stranu v nich ani neplaval a jeden by spíš mohl tvrdit, že mohly být šité tak nějak na míru. Navíc bílá barva stále vypadala bíle, Zkrátka to nebylo jako třeba on, který by se ve své košili trochu ztrácel, kdyby nebyla zastrčená do kalhot, nemluvě o tom, že se bílá proměnila na sepraně žlutou. To mu stačilo k tomu, aby se nepřestal mračit. Ba co víc, rovnou se zatvářil přímo rozhořčeně, když si k němu maník přisedl, aniž by počkal, jestli mu Hartis třeba odpoví kladně na jeho druhou otázku. To už rozhodil rukama, jako nějaká uhádaná stará prodavačka na tržišti. "Hej, já ti neřekl, že si můžeš přisednout," zahuhlal trochu naštvaně ještě s plnou pusou a malinko si poposedl dál, jako by měl ten chlap snad smrdět nebo něco takového, a nespouštěl z něj pohled, když přežvýkal a spolknul sousto. Ne, že by byl vyloženě nespolečenský, ale když už, tak byl jako kočka. Kdyby se s ním chtěl bavit, přišel by sám. Narušením jeho prostoru tedy rozhodně neudělal vlasáč dobrý první dojem, nemluvě o tom, že spolu husy nepásli a neměl by mu tím pádem tykat, jen proto, že mohl být možná starší a určo bohatší. To by taky kamarádi. ""A nejsme kámoši na to, abys mi tykal, chlape, že někdo vypadá trochu jako trhan a trochu víc jako mladíček, neznamená, že přeskočíš tu fázi, ve které to musí druhý prvně povolit," prohlásil stále trochu nakrknutě a byl se sebou na výsost spokojený, protože vynadal někomu z té lepší společnosti. Sice on sám neměl ve zvyku někomu vykat a tak, ale on neměl být ani tím vychovaným, takže mu to mohlo být jedno. Každopádně si dal další měsíček pomeranče do pusy, jako odměnu za svoji povedenou přednášku a ještě jednou se na vlasáče koukl. A ano, zkoumal i jeho delší vlasy, které by asi sám mít nemohl, protože by je měl hned zdredovatělé, takže další, za co mu mohl přidat mínusový bod. Měl by se ostříhat. "Chceš mi něco nebo seš jen takový ten otrapa, co si povídá s náhodnými lidmi, aby zabil čas?" zeptal se nakonec z čiré zvědavosti a možná i trochy té obezřetnosti a věnoval mu poslední zkoumavý pohled, než si do pusy nacpal další dva měsíčky pomeranče a spokojeně zamručel nad sladkokyselou chutí, než si rukávem košile otřel pusu, aby se zbavil šťávy, kterou měl skoro všude. Vlastně by mu teď bylo jedno, kdyby se třeba ten maník sebral, protože na něj byl Hartis nepříjemný, ale na druhou stranu by nebylo tak zlé, kdyby hovorem zabil nějaký čas. Už byl trochu dál ve vlastní zóně a mohl by nějakou společnost přežít. Byť by si v klidu dovedl představit nějakou příjemnější.

Z vyprávění postaršího muže se nedozvěděl mnoho, snad jen to co říkali úplně všichni. Jeho bratr byl mladý, příliš mladý když zemřel. Mluvil o tom, jak miloval hudbu a jak miloval svůj lid. Pokaždé když vyšel do ulic, přímo to z něj sršelo, ale i když to byl svou zemí zcela pohlce, muži přišlo jakoby se mu něco chybělo. Něco speciálního. Z jeho vyprávění pochopil, že to měla být nějaká žena, do které se zamiloval, ale bylo to poprvé kdy se někdo o nějaké ženě zmínil a tak tomu přílišný důraz nedával. A pak, byl to pořád jen pocit nějakého staršího muže. Poděkoval a pak se velice nenápadně vytratil dál do ulic, aby se nezdržoval přiliš dlouho na jednom místě a tak nepřilákal pozornost jeho obvyklého doprovodu stráží. Zašil se stranou do boční ulice, kde seděl onen mladík, kterého zahlédl předtím ve městě. Vypadal mladě a Oldir by možná rád prohodil pár slov. Snad i proto se bez vyzvání vedle mladíka posadil a také mu za to bylo řádně přičiněno. "Je to snad tvá zídka? Myslím, že ti nepatří - podobně jako ten pomeranč ve tvé ruce." pousměje se, nedělajíc si z jeho vyčinění žádný velký problém. Přece viděl jak se měl k tomu, aby ten pomeranč uzmuz z bedny - šikovný to pomocníček. "Možná nejsme přátelé a přesto bych u tykání raději zůstal." dodal. Možná bylo neslušné přeskočit celé to formální hučkání s vykáním, kdy se snažíte jeden druhého přesvědčit, že už je čas začít si tykat, ale on sám zatím neměl zrovna rád, když z něho někdo dělal víc než čím je. Je přece stále jen obyčejná víla - víla co nese na zádech budoucnost Illivenasu - ale stále jen víla. "Nevidím žádný velký rozdíl, vypadáš mladě, ale trhanem bych tě nenazval. Každý žijeme s tím co máme." pokrčí rameny. Občas si neuvědomoval jak může na ostatní působit. Dokázal být rozumný na poli co se vládnutí týče, ale s lidmi nebyl tak za dobře jak jeho bratr - tedy alepsoň podle vyprávění. Zdálo se, že Veragin s lidmi dokázal vycháet velmi dobře, spousta lidí mu říkalo, že byl velice komunikativní a otevřený. Jedna žena mu povídala o jeho uhrančivém pohledu. Musel se občas sám sebe zeptat jestli bude dobrým králem. Jestli náhodo kotlík neudělal chybu, když si k sobě Ragiho vzal tak rychle a uvolnil tak trůn pro něj. Vždyť jeho konverzace s lidmi byla tak kostrbatá a zdálo se, že jen tenhle mladík, co si tak šikovně uzmul pomeranč o jeho chování pochyboval stejně tak. Tiše vydechl nastřádaný vzduch v plicích. Vážně teď jeho životem procházely právě tyhle otázky? Ale na druhou stranu.. jaké jiné by mu měly procházet hlavou? Jestli by byl dobrý milenec? Těžko, když ještě pořádně nemiloval. Zdali by byl dobrý otec? Proč? děti nikdy neměl a ani neočekával. Jediným správným dotezem tedy bylo.. zda-li bude dobrým králem. A stane se jím? Oči upřel stranou a poté pohled sklopil oči.

"Jak jsem řekl, viděl jsem tě předtím ve městě. napadlo mě, že jeden pomeranč a ta trocha masa, by mohla být málo, tak jsem ti přinesl tohle." natáhl k němu ruku s tím co předtím koupil. Tedy s několika kousky sušeného masa a pár pomeranči. "Nic za to nechci a jestli budeš mít další moudrost ohledně onoho vychování a nějakých dobradarů od košiláče jako jsem já, pravděpodobně ti to tu nechám a půjdu pryč." dodá k tomu a pro jistotu mu ještě pohybem kupředu ono jídlo v jeho rukou připomene. Možná to bude mít jako jeden z těch neupřímných milodarů, nebo hůř bude si myslet, že za to bude Oldir něco potom chtít, když tvrdí opak. jeho myšlenky však byly zcela čisté. Mrzelo ho, že jsou ti, kteří musí krást, aby se uživili, ale zároveň nebyl zastáncem toho, aby se na ně hned pohlíželo jako na nejhorší zločince. byl idealista, který si dokázal představit, že se jedni podělí s těmi co mají méně, ale také realista, kterému bylo jasné, že něco takového se jen tak nestane. "Ale když se to vezme kolem a kolem, tak se tu vlastně schovávám před strážemi - takže konverací bychom čas klidně zaít mohli." schovával se to byla pravda, ale že by ho hledali snad proto, že by něco provedl? Krom toho, že se jim v poušti vytratil, aby měl klid snad jen to, že je poslal párkrát na špatnou stranu.

Že by se mu v obličeji usadilo zamračení a jevil se být docela nedůtklivým společníkem? No jistěže! Obzvláště, když ho ten naškrobený panák, sice oprávněně, nařkl z toho, že pomeranč, kterým se zrovna ládoval, není jeho. Jistě, prakticky ještě jeho před pár okamžiky nebyl, ale teď už tomu bylo jinak, teď už to byl jeho pomeranč a za chvíli ani nebude důkaz, že nějaký pomeranč měl, ale samozřejmě by tu byl i problém se slovem naškrobeného panáka, ale to už by poté byl jiný příběh. "Pro tuhle chvíli si tu zídku jako první vzal můj zadek, takže na ni mám v tuhle chvíli větší právo než ty, protože si přišel až jako druhej. Slušně vychovaný naškrobený vlasáč by měl respektovat nějaký ten osobní prostor a třeba si sednout někam dál nebo si najít lavičku," pronesl svoji snůšku keců, jako by to snad byl nějaký uznatelný argument a nacpal si do pusy měsíček pomeranče, než pokračoval v další obhajobě. "No a co se týká toho pomeranče... Mám ten dojem, že nemáš po ruce malbu, kde by bylo zvěčněný, že ho někomu beru, takže asi jen těžko dokážeš, že jsem si ho neutrhl v oáze cestou sem v oáze nebo třeba v sadech ve Fiplinu.." prohodil a pokrčil rameny, jako by se bavil o počasí. Už mohl nejspíš působit i uvolněněji, protože sice chodil po tenkém ledě, trhajícím se laně nebo kdo ví po čem, ale byl tu ten fakt, že ten vlasáč neměl žádný důkaz, že je Hartis zloděj pomeranče, i když by mu stačilo jeho slovo, samozřejmě, ale i tak byl tenhle mladík v klidu, protože se tak nějak nebál toho, že by tenhle panák něco proti němu hodlal podnikat. A kdyby ano, tak by asi rychle zmizel, mohl zkusit sázet na to, že má ve zdrhání praxi. Proto si taky mezi řečí prohlédl možné únikové cesty. "Když jinak nedáš, já ti teda taky rozhodně vykat nebudu, i kdybys byl sama královna čubka z Cyry," řekl s dalším pokrčením ramen a narval si do úst zbytek pomeranče, než si protáhl ruce. Mohl je doufat, že vlasáč nepatří mezi příznivce královny víl. I když vlastně pochyboval o tom, že má ta ženská nějaké příznivce, ale jeden nikdy nemůže vědět. On jím tedy rozhodně nebyl... To byla snad nejhorší kombinace, nejen že to byla baba, který všechno hned spadlo do klína, ale ještě to dává všem sežrat a nesnaží se ani moc zakrývat to, jaká je to svině. Tolik ke spravedlivosti toho, kdo je u moci. Proč by tam někdy nemohl být někdo normální? "Oh... Jak šlechetné, to bych snad ani nečekal, že mě někdo, kdo mi upře i vlastnictví blbého pomeranče, nebude mít dojem, že jsem jen trhan. Ale jo, každý žijem přece s tím, co máme, ale to se hezky říká těm, co mají všeho tři prdele a ani neví, co s tím," řekl možná malinko sarkasticko-naštvaně a zamračil se, než si raději začal všímat nějaké drzé malé opice, která lezla po střeše nedalekého domu a beztak si šla taky něco ukrást, protože byla obdobně jako on moc líná na to, aby si něco natrhala sama. Třeba by ho na ni mohl upozornit, by šel otravovat tu opici, ale asi by ho mrzelo, kdyby podrazil malou zlodějskou kolegyni, takže jí jen vyprovodil očima, než se ztratila z dohledu.

Ale zatím to na zdrhání vyloženě nevypadalo. Vlastně to začínalo být docela zajímavé, když mu vlasáč začal nabízet jídlo jen tak zdarma, jako by bylo úplně jedno všechno, co si řekli předtím, počínaje skoro káráním za šlohnutí pomeranče. To mohla být nějaká bouda nebo by to snad mohlo znamenat, že by po něm mohl ten vílák chtít nějakou zlodějskou službičku. Bohužel pro něj se ale Hartis nehodlal jen tak nahlas přiznat, že je zloděj, takže mu jen věnovat podezřívavý hodnotící pohled s nedůvěřivě přivřenýma očima. Vypadalo to různě, sice mu říkal, že nic nechce a že klidně půjde, ale jemu na tom něco nesedělo , nechtělo se mu věřit, že by to bylo jen tak, ale najednou byl zvědavý, co by z toho mohlo ještě vylézt, takže se rozhodl hrát chvíli s ním. Bez okolků čapl všechno nabízené jídlo a narval to do tašky, ale dal si pozor, aby to bylo do jedné z oddělených vnitřních kapes, kdyby náhodou. "Fajn, budu věřit, že se mě nesnažíš otrávit, aby svět přišel o jeden nebohý hladový krk, ale jestli tomu tak je proklínám tě, aby tě Karatiré uškvařila na uhel, až někde uvidí moji tlející mrtvolu," prohodil kupodivu přátelským tónem vzhledem k tomu, jakou zprávu jeho slova nesla, ale jeho poťouchlý úsměv vypovídal o tom, že je mu to jedno, když z tašky vylovil jeden ze svých vlastnoručně kradených kousků masa, které stále považoval za bezpečnější volbu a ukousl si, načež mu ještě s plnou tlamičkou začal vykládat něco, co by asi měl vědět, pokud měl v plánu tam s ním sedět. "A jen aby mezi námi bylo jasno, já vždycky budu mít hubu plnou moudrostí ohledně čehokoli, tudíž bys měl jít, pokud ti to dělá takové problémy, a na milodary nevěřím, takže můžeš vyklopit, o co ti jde a co chceš, máš moji pozornost," prohlásil místy možná malinko nesrozumitelně, díky plné puse a věnoval mu zvídavý pohled se zdvižený obočím. Přeci jen by si mohl zahrát na kámoše tady z vlasáčem a ještě se něco zajímavého dozvědět, i když by ho potom poslal k šípku, protože nebyl ten typ zloděje, co se nechává najímat. Ale zatím to vypadalo spíš, že se bude bavit, o čemž vypovídalo i to, že vyprsknul smíchy a div že se nezačal pomalu válet na zemi. "Takže tady někdo utekl před chůvami, co mu tatíček zařídil? Seš si jistej, že bys mi neměl vykat, přijdu si teď jako docela stařík..." zahlásil stále pobaveně a utřel si slzičku, která se mu dostala do oka, jak se smál. "Ale pokud chceš moje moudro, tak by si se měl přesunout někam, kde nebudou hledat, uličky beztak budou procházet, ale mohl bys najít místo, kde bys na ně nemusel narazit. Ale ty moje moudra nechceš, takže je to asi jedno," prohodil ledabyle a protáhl si ruce, než se opět zakousl do kousku masa a po očku sledoval, jestli má vlasáč třeba zájem vědět, kam by se měl schovat.

Oldir si byl vědom, že žádný zloděj není rád, když je přistižen při činu. Který zloděj by to taky mohl mít rád? Neznamenalo to obvykle nic dobrého, jako spíš to, že se přiřítí stráž, nebo jsou vám nasazeny okovy a končíte v žaláři. Oldir však měl jistou míru pochopení, co se týče těch co kradou pro vlastní obživu. Stále však dbal na to, že nikdy není dobré něco takového podporovat. Čas od času přemýšlel i o tom, co by v takových situacích udělal jeho bratr, určitě na to měl nějaký názor, nápad, jak zařidit, aby nemuseli krást, když mají hlad. Na nic se nesmí jít příliš rychle a on si velice brzy uvědomil, že ani tento případ nebude patřit k těm nejlehčím - má-li být jednou králem už nikdy nebude nic tak jednoduché. "Slušně vychovaný naškrobený vlasáč?" zopakoval slova, kterými jej mladík počastoval a pozvedl přitom obočí. Pobavilo jej to. Rozhodně nepatřil mezi ty nejnaškrobenější jaké kdy můžete potkat, ale rozhodně mu ještě nikdo nevmetl do obličeje, že vypadá až tak namašleně. Co potom musí nosit aby vypadal normálně? Zmačkanou košili? "Vlastně jsem tě viděl ve městě a myslím, že by mi věřili." kdyby jej nařknul věřili by mu. Neměl zrovna ve zvyku lhát a pak, pořád to byl místní dědic trůnu. Ať se mu to líbilo nebo ne, kdyby řekl, že je mladík zloděj, pravděpodobně by mu nikdo kromě mladíka neoponoval. A to i v případě kdyby neměl pravdu. Osobně tuto "moc" na svém původu jistým způsobem skutečně neměl rád, na druhou stranu - nikdy ji nezneužíval jako například jiní. Tedy pokud jiní tuto moc zneužívají. Oldir nikdy nebyl zrovna společenský, když se to tak vezme. Pokrčil nad tím rameny, stejně to nechal být. POdobně jako čistě nereagoval na fakt, že si mohl najít jinou zeď, kámen, lavičku - nebo podle chování mladíka nejlíp nějakou louži, kam by ten svůj naškrobenej zadek usadil.  "Nikdy jsem neřekl, že mi musíš vykat." zakroutil hlavou a záměrně vynechal poznámku ohledně královny. Ne že by zastával zcela stejný názor, ale rozhdoně by volil jiná slova. Opravovat jej nechtěl už jen z jistého napětí, které bylo v tomhle rozhovoru od samého záčetku. Chvíli měl dokonce pocit, že kdyby mladík neměl rád pomaranče, přestane mu velká část té dobroty v obličeji a bude ho štípat v očích, zatím co se mladíček bude válet smích po zídce - i když, druhou možností by bylo, že by se jej pokusil okrást. Další slova mladíka už trochu zapracují na oldirově dobré povaze a vlastně i jakési hrdosti. Možná nezvolil právě ta správná slova jaká by lahodila každému uchu, ale rozhodně se k němu nechoval jako k trhanovi. "Rad bych ti připomněl, že jsi ten pomeranč ve městě ukradl a já tě u toho viděl, takže mám plné právo ti vlastnictví pomeranče upírat." nasadil svůj klasický t=on hlasu, jakým si získal autoritu u dvora. Už to tak nějak neovládl, zkrátka se v něm probudil dědic, co má jisté právo na nějaký respekt. Dokonce se při tom i narovnal a z tváře mu zmizel klasiký přátelský úsměv a nahradil jej výraz podobný výrazu jeho otce, když jej poučoval. "Mluvím s tebou jako s rovnocenným, tek by nebylo od věci odpustit si ten sarkasmus." dodal ještě ke svým slovům, než toto téma sám pro sebe jednoduše ukončil.

Chvíli mu dokonce ještě zůstal ten klasický vladařský výraz a tón, že se nad velice překvapivě přátelským vyhrožováním o usmažení jen podařilo pozvednout koutky v jakém si mírném pobavení. Jestlipak by ho karatiré uškvařila za podobný milodar? A jak by vypadal jeho bratr, kdby za dobré skutky měli hořet nebo se topit? I když co bylo pro jednoho dobrý skutek pro druhého mohla být urážka. Což je docela očividné. "Pak tedy říkej ty svoje moudra, rád si je poslechnu. Není nic lepšího, než to slyšet pěkně z první ruky." dodá nad jeho slovy o moudrech. Svou zemi miluje nadevšechno na světě, kdyby měl položit život za Illivenas položil by jej a ať už se turnaj blížil jakkoli rychle Oldir zkrátka věřil, že do toho dá i duši, aby mohl říct, že udělal vše pro to, aby vyhrál. Zklamání u něj ale hledat nemusíte, pravděpodobně by jste stejně žádné nenašli. "Nic za to nechci." odpověděl mu jednoduše. Nijak zvlášť to nerozváděl a ani to v plánu neměl. Mohl si myslet co chtěl a přesto by mu Oldir dal stejnou odpověď. Ona ta jeho urozená hrdost stejně utrpí ještě o několik vteřin později, když jsou stráže přeloženy jako chůvy. Nikdy si nepřipadal víc naočích jako právě teď a to na hlavě neměl ani korunu. "Myslím že se tomu říká královský doprovod a je skutečně těžké se ho zbavit." odpoví mu dostatečně pevným hlasem, aby dal najevo, že jemu to tak vtipné nepřijde. Své schovávání myslel spíš obrazně, přesto t vypadalo, že mladík k tomu má své a raděju mu nabízí další ukryt. Ne že by snad Oldir nerad přiznával barvu, jakožto hlídaný následník trůnu, ale raději zůstat ještě bez stráži neš s jejich napnutýma ušima za zadkem. Vždycky to nesnášel a pravděpodoběn se toho ještě nějaký čas nezbaví. Jediné z čeho snad měl radost bylo to, že není jako jeho sestra. Ta měla chuděla za zadkem pořád dvě služebné a celý houf dvorních dam. Takové kachyn kráčející za ní v řadě. "Kdepak  stráže nehledají?" otočil se na Hartise a pozvedl obočí. Vypadalo to snad, že není uplně profláklý jeho původ, nebo se mu zlodějíče rozhodl prozradit místo, kde se schovávají, protože tam stráže nechodí? Hloupé, ale užitečné zároveň. Minimálně pro jednoho z nich.

Možná by Hartise mohlo malinko překvapit, že se vlasáč nad jeho oslovením spíše pobavil, než urazil, ale nakonec zůstal u toho, že není zas tolik čemu se divit. Tenhle mladý Seren byl očividně úžasné vtipný a zábavný, takže pobavil i chlápka, který si myslel, že se nechá snadno přimět k přiznání svých zlovolných činů v podobě krádeží a podobně. On neměl v úmyslu rozklepat svá kolínka z myšlenky na to, že ho někdo viděl, bral to spíše s uvolněností a humorem, protože by měl beztak šanci zdrhnout a zmizet mu a jak ho tak pozoroval, jistě by si stihl všimnout, že se chystá ho chytit a zabásnout, dřív, než by to stihl, takže pokračoval bezstarostně a v pohodě. No jasný, však to je celkem přesný oslovení, podle mluvy bys nějaký to slušný vychování mít měl, naškrobený si rozhodně víc naškrobenej než já a vlasáč seš očividně taky vetší. Tudíž slušně vychovaný naškrobený vlasáč. To je takové milé oslovení, ne?" prohodil ledabyle se skoro andělským úsměvem, který by jemu samotnému přišel i docela nepatřičný, protože od andělské a nevinné bytosti měl na hony daleko, jen co byla pravda. I když vypadal tak jak vypadal, stejně k němu úsměvy typu Mílius Neviňátko nikdy nešly, ale to ho od nich nemohlo odradit, však to byla jen taková formalitka. "Víru lidí ve slova lidí jako ty nepopírám, ale klidně bych trval na tom, že by moje společenská vrstva radši viděla, kdyby záleželo i na důkazech, nejen na slovu rádoby vznešených občanů společnosti, kteří by jistě neřekli půl křivého slova proti někomu, kdo je prostě jen naštval," řekl mu, zatímco si protahoval ruce za zády. Zda-li šlo o pouhé posouvání rozhovoru dál nebo snad pokus o nasazení brouka do hlavy, to už si mohl vlasáč určit sám. V očích Hartise by asi stejně šlo jen o kecy, které mohly svým způsobem znít chytře, ale nakonec to byly jen kecy. Tenhle otravný kocour se konec konců velmi rád poslouchal, takže mohl kecat furt a stále a těžko říct, kdy by mu došla slova. "I kdyby jo, tak bych ti nevykal, nemám to moc ve zvyku, když to očividně nepraktikujete ani vy naškrobenci," přiznal prostě a sjel ho pohledem. Ne, že by to bylo jen tím, on se prostě jen s vykáním neměl potřebu zdržovat. Zdvořilost sama stejně nikdy nebyl, takže mu to mohlo být v podstatě věci úplně jedno. On byl taková ta držka držkatá, co má na všechno odpověď, která většinou neudělala tomu, komu odpovídal, moc velkou radost. "Viděl? A měl ten pomeranč vypálenou nějakou speciální značku, že si si tím tak jistej? Hypoteticky, kdyby tedy něco vzal, co kdybych měl dva pomeranče, jeden kradenej a jeden utrženej v džungli cestou sem, měl bys důkaz o tom, kterej byl kterej?" nadhodil pro změnu se zlověstným úsměvem, než pokrčil rameny, "Sice mluvíme hypoteticky, ale měl by sis dávat majzla na důkazy, vždycky se můžeš dostat do situace, kdy čestný slovo naškrobeného vlasáče nebude stačit." Jeho úšklebek asi mohl i dopomoct k tomu, aby chudák vlasáč malinko ztratil nervíky a asi se malinko naštval, že si chtěl sjednat nějaký respekt, ale Hartis na to reagoval jen těžkozadržovaným smíchem a přihlouplým výrazem. "Pro všechny bohy na světě, nevztekej se hnedka. Kdybych s tebou já nemluvil jako s někým tak nějak rovnocenným, tak bys mi za ten sarkasmus ani nestál, ta vychladni draku," prohlásil pobaveně a zakroutil nad tím hlavou. Tohle asi budoucího vladaře téhle země asi taky nemuselo moc potěšit, zvlášť kdyby mu v nějaké realitě došlo, že tím slovíčkem relativně Hartis naznačoval, že právě on je nad ním, ale tak to už nemuseli řešit.

"Tak jako stejně pochybuju, že by se k tobě měla zrovna moje moudra donést odněkud z druhý ruky, ale žádnej strach, bude jich ještě dost," slíbil prostě a podíval se na nebe, aby si podle Slunce určil, jak dlouhá doba mohla uplynout od toho, co zjistil, že jeho člověk na překupování věcí si dává někde pauzu. Ještě měl tak hodinku možná dvě, než se bude moct odhodlat zkusit to znovu. Jaká to otrava, takhle půjde pouští v noci. Kdyby ho měla dohnat karma, nejspíš by tam ještě mohl potkat nějakou pouštní potvoru, která ho sežere. Ale raději by doufal v opak, měl svůj kožich celkem rád a necítil se ještě tolik starý, aby se ho chtěl vzdát, stejně jako života a tak podobně. "Tak fajn, budu tě brát za slovo, ale stejně platí, že jestli to sním a zakejhám, tak budu trvat na tom, aby tě ohnivá bohyně potrestala a kdyby nesouhlasila, najdu si tě a budu tě strašit," slíbil s úsměvem a tak trochu se smířil s malou výhrou, být stále čekal, kdy přijde něco ve stylu, že by pro něj mohl udělat nějakou tu drobnost. To bylo ale v tu chvíli vedlejší, protože se mu do ruky dostala zajímavá informace, která mu na tváři vytvořila zaujatý výraz. Dalo by se říct, že se tohle podivné setkání, o které nestál, začalo jevit poněkud zajímavějším. "Takže povídáš, že se jedná o chůvy, co mají výcvik k hlídání těch nevyšších hlavounů, znamená to, že si jeden z těch šesti, co si budou možná v budoucnu hřát prdel na trůně?" optal se s neskrývaným pobavením, ale jeho výraz se vzápětí změnil v něco, co jasně říkalo, že nad ním bude teď leda ohrnovat nos ještě víc než předtím. Vládnoucí třída byla něco, čím pohrdal, a hlavouny měl rád asi nejméně. "To už jsem si skoro říkal, že budeš dobrý vlasáč," prohodil naoko zklamaně a seskočil ze zídky s lehkým dopadnutím na zem. Trochu si urovnal oblečení a zapnul si brašnu, než si srovnal popruh, aby ji měl tak nějak spíš na zádech a nekopal do ní pokaždé, když udělá krok. Chvíli se rozmýšlel, jestli dá tady hlavounskýmu vlasáčovi ještě šanci nebo jestli si půjde po svém, ale vlasáč mu svým způsobem vnuknul nápad. "No vidíš, že ses chytl," nadhodil s úsměvem a zazubil se, než pokračoval, "..jelikož jsem dobrák od kosti, dám ti zrovna tohle moudro zdarma." Mluvil z něho očividně rozený obchodník, než začal se svým výkladem. "Takže, jelikož už jsme se tak nějak hezky seznámili, mám tu pár předpokladů. První je ten, že tvoje chůvy jsou zvyklý, že zdrháš, takže nejspíš jen prochází hlavní ulice, jestli tě někde neuvidí a do postranních se pouští až po nějaký době. Druhý je ten, že máš očividně sklony se vykecávat s náhodnýma lidma, takže tě budou hledat někde, kde se lidi vyskytují. No, takže ten třetí je ten, že se nebudou zdržovat tím, aby tě hledali na střeše, po který normálně nikdo neleze," prohlásil jako nějaký strategicky přemýšlející chytrolín a v očích se mu pobaveně zalesklo, když se na potvrzení svých slov rozběhl k blízký budově, než vyskočil a zachytil se o vyčnívající cihlu. Jakmile našel pevný bod, šlo mu to už samo, zapřít se nohama, zachytit se spáry mezi cihlami, vyhoupnout se na parapet, ještě jednou skočit a vyškrábat se na rovnou střechu, ze které už mohl potom vlasáčovi zamávat a vypadnout, než se rozkouká. Jenže teď byl trochu zvědavý, jestli je ten maník alespoň co k čemu, takže zvolil malou boudu, kdy se rozhlédl jakože dolu ze střechy vykulil oči, načež začal ukazovat na druhou stranu budovy. "Andre, tvoje chůvy už jsou ti na stopě, vem nohy na ramena," zapištěl trochu vyšším hláskem, aby hrál roli trochu otravného dítěte a sledoval, co bude tady hlavoun dělat. Celkem by se bavil, kdyby mu na to skočil a vylezl za ním, i kdyby si potom asi vyslechl nějakou přednášku na téma, že se takhle kecat nemá... I když to by se dalo vyřešit tím, že by potom už zmizel po střechách, než by se vlasáč dopravil nahoru.

Oldir nikdy nebyl zrovna odborníkem na vztahy. Rozhodně by se nedal srovnávat se svým bratrem, který tak nějak přátelství a vůbec nějaké ty mezilidské a mezivílí vztahy uzavíral jakoby, snad všechny už byly předem dohodnuté. Oldir příliš vážný a čas od času se stavěl spíše do pozice, kdy už nevěděl jak dál – utrpělo jeho ego anebo prostě jen využil vše co mohl. Nyní byl však v pozici, kdy se jednoduše pobavil nad oslovením. Nebyl zrovna zvyklý, že by na něj někdo vybalil něco takového a vyvaroval se klasickému slušnému oslovení. Onen naškrobený vlasáč zněl mnohem víc jako on, než když na něj někdo přes půl vesnice křičí ‚vaše veličenstvo‘ nebo hůř něco ve stylu ‚princi‘, když ve skutečnosti není tak úplně princ, jako spíš jen dědic trůnu svého otce a snad i jakýsi možný vítěz trůnu nad vílí říší. Následoval hluboký nádech, jak mu do mysli opět napochodoval onen turnaj. Ne že by snad měl z něj hrůzu, ale on tuhle korunu na své hlavě nepotřeboval, aby mohl žít. Na druhou stranu, neměl v plánu jen tak zahodit meč a nechat jiné vyhrát, musí korunu získat, ve jménu svém i pro hrdost své země. A snad aby dokázal, že by mohl být stejně dobrý jako jeho bratr. Kdyby žil, určitě by vílí říši vládl, věděl to. “Rozhodně patří k těm nejtrefnějším.“ přikývl na souhlas. Milé nebo ne, ať už to kocour myslel jakýmkoli způsobem Oldir se rozhodl vnímat to v tom dobrém slova smyslu. Jeden totiž nikdy neví, co bude následovat příště. A jako by to snad mohl čekat, to příště nastalo rychleji než by si kdy, mohl představit. Samozřejmě, jej viděl a neměl k tomu důkaz, ale on ani neplánoval mu za něco takového vynadat. Nebo snad jít a nahlásit jej strážím – i když by pravděpodobně měl, jelikož by asi krádeže podporovat neměl. To zní jako velice logická úvaha. Budoucí králi ty jsi zabodoval. Sám sobě si dá záležet, aby ta myšlenka v jeho hlavě zněla tak ironicky jak to jen jde. Rozhodně by na téhle fázi svého chování mohl ještě zapracovat. A vlastně celkově na interakci s lidmi jako je Hartis – tedy..  No to znělo ještě líp. Jak správně nediskriminovat víly, ano.. Oldire. vnitřní hlas si jednoduše nemohl dát pokoj. Jak by taky mohl, vzhledem k tomu, jak šikovně si Oldir sám sobě nahrával na smeč. A to ani nemluvě o tom, jak šikovně vlastně nahrával Hartisovi. “Řekl jsem že by mi věřili, než že mám v plánu jít a nahlásit tě na prvním rohu, pro mě za mě měj si onen pomeranč.“ pronesl se zakroucením hlavou. Vždyť on ten pomeranč stejně předtím zaplatil, takže už to stejně nebylo zrovna chybějící zboží, které by obchodníka oloupilo o zisk. Mohl, ale jen čekat s čím dalším na toto téma se vlastně Hartis nakonec vytasí. Ostatně i ono vykání se mu neustále vracelo jako nějaká ta facka od slečny se zhrzeným srdcem – ne že by někdy takovou facku kdy dostal, ve skutečnosti ještě nedospěl ani tak daleko, aby nějakou zhrzenou ženu se zlomeným srdcem ve svém prachu cest zanechal. Ne že by mu tím svým výstupem snad mladík zavřel ústa, jen tak nějak ztratil onu sílu a chuť opírat se o nějaké zákony a tak podobně. Ostatně, on věděl že ten pomeranč ukradl, věděl to i Hartis a Oldir tak nějak nepotřeboval jeho přímé doznání, že se jedná o pomeranč, který ukradl nebo ne. Jakmile se jejich cesty rozejdou, pravdě podobně se uvidí až za delší čas. V jediné, co mohl náš dědic doufat bylo to, že to nebude opět ve chvíli, kdy se jeho společník rozhodně něco ukrást. “Takže mám být poctěn, že mě tvá eminence poctila oním sarkasmem? Jak velkorysé.“ nyní sarkasmus unikl jemu. A vystihlo by to jen jedno jediné slovo: Ooops

Ale vraťme se k oné zábavné části rozhovoru, a tedy k oněm moudrům, která znamenají svět. Kdyby mohl Oldir slova počítat na velikost ega, pravděpodobně by Hartis šplhal skutečně nahoru. A to ještě ani nevěděl, že tak vysoko brzy šplhat skutečně bude. Tedy minimálně na střechu blízkého domu. Zatím byl u mouder, které se k němu ovšem mohou dostat jen od něj, jakožto velice vzácné a cenné zboží. Neubránil se pobavenému úšklebku, když Hartis ta slova pronášel a odpověděl na to pouze kývnutím. Stejně tak nakonec reaguje i na ono strašení. Chvíli dokonce uvažoval o tom, že pronese něco rádoby vtipného na téma oněch mouder do života, ale nakonec si tuto frázi odpustil a raději se zaměřil na onen vyhřátý trůn, na který by si měl snad usadit někdy zadek. Hartis mu rozhodně nezněl jako někdo, kdo by to ocenil a vlastně vůbec nezněl jako někdo, kdo by ocenil fakt, že se setkal s dědicem Illivenas, takže se rozhodl opustit od své obvykle odpovědi ohledně turnaje a koruny. “Tak nějak. Možnost tu je.“ kývl na souhlas. Další slova, která k němu blonďák pronesl ho jen utvrdila v jeho přesvědčení ohledně onoho trůnění se na trůnu, nebo snad zahřívání zadku a sedadla pro dalšího? Nechtěl nad tím přemýšlet a už vůbec mu na to nechtěl odpovídat, i když onen kocour pravděpodobně na nějakou odpověď ani záměrně nečekal. Nebo možná jo, ale Oldir k tomu zkrátka nic neřekl. Raději změnil téma a přistoupil na rádoby hru ohledně těch dokonalých rad a muder, které mu snad měli zachránit život. “To zní tak překvapivě velkoryse, až se tomu těžko věří.“ zareagoval na jeho slova o stoprocentní slevě na vybrané zboží. Kdo by kdy dávala ž takovou slevu, kdyby v tom nebyl háček, něco jako poplatek za dopravu. Každý měl nějakou cenu, nebo alespoň tak se to říkalo – Hlavně o lidech, kteří se nebáli naprášit i vlastního bratra, jen aby si přilepšili pár zlatými do prázdné kapsy. Sledoval Hartisovo počínání, přičemž si přitáhl nohy výš a na zídce se usadil do tureckého sedu, rozhodně neměl zrovna v plánu šplhat za ním i když to znělo docela logicky – to, o čem mluví. Kdo by jej hledal na střeše? Když však Hartis zvedne hlásek do výšin ve snaze znít zřejmě co nejvíc otravně, pozvedne pravé obočí a trochu zakloní hlavu, aby na něj lépe viděl.  “Andre?“ jistě, pravděpodobně nějaké krycí jméno, nebo nějaký specifický krycí znak něčeho, ale Oldir se ani nehnul, jen se díval na Hartise, jakoby právě spadnul ze stromu a předváděl výstup hodný dítěte. I když na druhou stranu, jak mohl vědět, že není onen mladík ještě nějaké vážně mladé dítě, které se jen vydává za dospělého. Mladě na to vypadal dost. “Nepolezu nahoru.“ obeznámil ho o několik vteřin později rozhodným hlasem. Rozhodně nebyl v náladě, dělat nějaké hlouposti a jak zná své štěstí, pravděpodobně by se propadl někomu do ložnice.

Možná Hartis nepatřil zrovna mezi roztleskávačku, co by se doslova roztékala z toho, že tady sedí se skoro princátkem Illivenas, ale rozhodně se na jeho nevinně vyhlížejícím ksichtíku objevil spokojeně samolibý úsměv se špetkou pobavení, když jeho kreativní oslovení sklidilo chválu. Tedy, pro něj to tak bylo a ať by tady vlasáč řekl cokoli, jemu by to bylo asi úplně šumák, protože už měl svojí pravdu a tím to haslo. "Tak s tím se musí počítat. Když jeden nemá v prdeli deset pravítek, aby ti říkal titulem, jménem a kdo ví jakou další kravinou, hned ho napadnou mnohem lepší způsoby oslovení," prohlásil znějíc dost možná víc nabubřele a egoisticky, než většina hlavounů kdy bude, ale on si to přeci mohl dovolit, protože hlavou nebyl. "Měl bys víc chodit mezi normální slušný lidi, něco by ses třeba dozvěděl," navrhl pro změnu jako mílius a pobaveně si odfrkl, protože byl jako moudrá stařenka z pohádky na dobrou noc. Ale tak alespoň to bral tady dědic celkem pozitivně, což kočičáka celkem překvapovalo, ale tak dokázal s tím žít. I kdyby se Oldir choval jako nejslušnější bytost na světě, pro něj by stejně byl záporák díky prostému faktu, že patřil mezi vílí smetánku. Kamarádi holt nebudou, ale tak pokec neublížil, dokud by nemohlo začít vyhrožování vězením nebo sekáním praciček. To by na vlasáče snad i zasyčel, než by utekl. Ale pokud mu mohl věřit, tak to vypadalo, že to bude v pořádku, protože mu tady vílí výsost skoro slíbil, že nic takového nehrozí. Nebo to si alespoň vydedukoval, když mu povolil ponechání si jeho hypoteticky utrženého, reálně kradeného, pomeranče. Jak velkorysé, že? Ale asi by to asi nebyl Hartis, kdyby to okomentoval nějak přiměřeně bez hloupých řečiček. "Ty bláho díky, že mě nechceš nechat zabásnout více méně jen z rozmaru. Jak kouzelně nehlavounské," nadhodil s neskrývaným pobavením a kdyby to byl nějaký jeho kámoš, nejspíš by ho i poplácal po zádech. Zde si ale stále udržoval zdraví odstup, jako by byl chudák Oldir prašivý a to bylo oběma jasné, kdo má k nějaké prašivině blíže, že? Ale, kdyby se někdo ptal, tak jsou kočky přeci čistotné, a berme to jen z hlediska životního stylu, který byl u nich dvou nejspíš dosti rozdílný. Už jsme ale měli dost příležitostí přijít na to, že tohle zrovna tohohle serena nezajímá. Ostatně on neměl žádný filtr, takže si všichni buď zvykli nebo mohli jít do háje. "Chápeš to dočista správně, vlasáči. I když možná by ses neměl cejtit poctěnej, ale rovnou zaplavenej pocitem naprostý výjimečnosti," zavalil ještě na další vyeskalování tohoto tématu a byl rád, že se tady vlasáč vlastně celkem chytal. Při nejmenším už mu oplácel jeho sarkasmus, což byl jistý pokrok, že už nebyl snad ani tak nepříjemnou společností.
Jenže hnedle v další chvíli to už zase poněkud pokazil, což nebylo zrovna fajn. Skoro by to mladě vyhlížející potvůrce lámalo srdíčko, kdyby se s ním z prvotní pohnůtky nebavil jen ze zvědavosti a z toho, aby se vykecal z možného zatčení, že? Tahle se nad tím mohl pouze ušklíbnout a protočit kukadly na jeho jakousi skromnost, nebo co to mohlo být, ohledně jen možná si budu hřát záď na trůně. To zlodějíček moc nežral, protože no.. Čistě dobrá duše, bohatým beru, chudým, co jsem náhodou já, dávám, a někdo, komu spadlo všechno do klína a je tu šance, že toho tam spadne ještě víc. To byla holt konečná, ne že ne. "Jaká krása, jak jsou něčí životy plný možností," prohodil tak jízlivě, jak jen to svedl a znovu zakroutil očima. Možná to mohlo znít trochu jako hraní na city, ale byl to spíš jednoduchý rýpanec lehce zahořklého zlodějíčka, který by asi nedokázal ani žít bez toho občasného stěžování si na vyšší třídu. Kdo ho zná, nakonec musí uznat, že by to sad ani nebyl on, kdyby minimálně jednou denně neprohodil nějakou kousavou poznámku směrem třeba právě na Oldirovu hlavu. "No tak já jsem velkorysost sama, sis nevšim?" zeptal se naoko uraženě s rošťáckým úsměvem. "Na rozdíl od někoho nemám zas takový problém se dělit o nějakou tu radu, jako třeba máte vy boháči problém podělit se o zlaťáčky. Jsem štědrá duše a daruji, co mám, že?" Div, že se mu od pusy od těch blábolů nekouřilo, ale nehodlal svoji větu nějakým způsobem měnit. Oběma mohlo být v klidu jasné, že je to lež, ale ne zas taková. Prachy sice nedal nikomu, kdo se nepodílel na jejich nepoctivém vydělání, ale rady dával celkem zdarma, když se to vzalo kolem a kolem. Dokonce i poučné lekce k tomu svedl přidat, jak se ukázalo, ale očividně si toho někdo neuměl pořádně vážit. Nebo to tak minimálně vypadalo, když poslouchal nově pokřtěného Andrého, který byl líný zvednout zadek a vylézt za ním. Ze svého nového místa, kdy si kecl na okraj rovné střechy, na vlasáče dobře viděl a stejně tak on si mohl všimnout, jak se mladý seren při nepochopení jeho jména André plácl do čela. "Tomu se říkají krycí jména, vlasáči, jsem celkem zklamaný, že vás třeba zrovna takhle dobrý věci neučí," prohodil otráveným tónem hodným znuděného děcka a koukal dolů na dědice, který mu kazil radost. Ale to mohl vyřešit i tím, že vyndá přírodní antidepresivum v podobě dalšího pomeranče, který hned začal loupat, ale pro změnu šlupku neházel hned na zem, ale její kousky pokládal vedle sebe. "Ty mi dáváš, André, čekal bych, že s tebou bude větší čurina, ale jsi asi tak nudný, jako podle mých představ o hlavounech. Jeden by čekal, že bys mohl umět šplhat, když si máš za necelej rok turnajovat s těmi ostatními panáky, ale tak jsem se asi sekl ve výpočtech," řekl zkusmo, aby se trefil třeba do nějaké té části, co by neměla ráda podceňování a lehké ponižování. Ale těžko říct, jestli jí dědic měl, že? V každém případě se to měl Hartis brzy dozvědět, zatímco si cpal do tlamičky měsíček pomeranče. "Můžem si zahrát hru," začal s plnou pusou, "dejme tomu, že se jmenuje, zkus trefit vlasáče." Aniž by se dále zdržoval, tak hezky názorně předvedl svůj úmysl, když vzal kousek pomerančové kůry a hodil jím, ale ne dost dobře, protože přistál Oldirovi pod nohami. Asi mohlo být jasné, že zkouší, jestli náhodou dědice nevyprovokuje k tomu, aby vylezl za ním, když už měl kočičák chuť se s ním bavit. "Sakra, první pokus nevyšel, ale neboj, kůry je tu ještě dost."