Pocemarská vrchovina

Netvářil se tak kysele jako včera, když se spatně vyspal a musel se vyhrabat z provizorní přikrývkové postele a jít si protáhnout kosti v těle, neboť kamení, chlad a nepříjemný pocit za zády ho nutil se neustále převalovat. Byl na cestě z Achetii, už to nějakou dobu trvalo, nespěchal nenutil koně cválat ani jej nehnal do trysku, jen šel, kdyby znal rychlejší způsoby stejně by je neaplikoval, takhle si mohl užívat v sedle Koně a nehledět na nic jiného než na svůj duševní klid, který ztratil už dávno a byl to více méně chaos. Chladný horský větřík se do něj opřel, pošimral i plameny, které natahovaly ručičky k nebi a snažily se pochytat potřebný kyslík k hoření. Mykal se jen zadíval na oheň, když se kus suchého dřeva převalil dolů z hromady, ale pořád zůstával v ohništi – rozhodně by nerad něco podpálil, dřevin tu moc nebylo, les nebyl hustý, matně si pamatoval šumění řeky, která byla někde v dáli, ale podle kamenného podloží, na kterém se právě chystal na cestu, nemohla být řekla daleko, třeba tady kdysi vedla taky. ,,Nedívej se na mě tak,“ povzdechne si, když si upravuje vestu, kterou přes noc měl nacpanou ve vaku pod hlavou, vypadala jako by ji sežrala kráva, takže se ji snažil na koleni narovnat, tahat a uhlazoval ji do všech směrů, kůň jménem Kůň jej jen sledoval temným pohledem a výsměšně pokyvoval hlavou. Mykal mu však i rozuměl svým smyslem, měl jej od mala, a tak chápal co si kůň myslí, nejčastěji kvůli tomu, že to byly nesympatie s myšlenkami jeho loveckého zadku, který seděl na hřbetu zvířete. ,,Já vím, já vím…něco ti najdu.“ Konstatuje, když dojde k černému zvířeti, které přešlapuje na místě. Přejel mu po krku a cítil, jak se mu do obličeje vehnalo trochu uvolněné srsti, nevyjádřil se k tomu Kůň obecně právě teď ožužlával Mykalovi košili na ruce a byl spokojený.

Potřeboval nějakou práci, tudíž proto se vydal opět jet do krajů jeho dětství známým, ale plánoval se vyhnout oblasti, která měla, co dočinění s otcem, ten by jej nepochválil, že neveze hlavy vrahů jeho rodiny, Mykal se zasekl, držel sedlo v rukou, div se s ním neodporoučel k zemi, jak během prudkého pohybu zastavil. Otočil se, když slyšel praskání, jeho pohled se vrhnul na meč, položený kousek vedle srolované přikrývky, kterou pak připevní k sedlu. K jeho údivu, nebo paranoi to bylo jen dřevo, větev, která se v ohni s výrazným zvukem zřítila a vypustila do vzduchu skupinu jisker, které během letu k nebi mizeli v denním světle. Kůň se otočil na jezdce a hlavou do něj drcnul, Pravděpodobně by nebyl tak klidný, kdyby tu něco bylo. Prošlo mu v hlavě, protočil nad svojí hloupostí oči a vyhodil koni na hřbet sedlo, upravil jej i deku pod ním.

Jakmile měl hotovo, doladil jen poslední detaily, které byly například uchycení meče k boku sedla, přivázání vaků za zadní část sedla a kontrola, zdali si tu nenechal nic, co by v budoucnu mohl potřebovat. Byli stále v horách, oba cítili chlad, ale nebyl tak hrozný jako výš ve vrchovině, kde by člověk mohl spadnout lehce i do sněhu, jen protože uklouzne na zamrzlém pramínku, co ráno slunce povolilo a večer to chlad pochytal do pevného skupenství. Mykal míval ty dny, kdy zakopl i o vlastní nohy, takže led pro něj byl zrovna v myšlenkových dnes peklo. ,,Máme zpoždění hochu, moc dlouho jsme spali.“ Zasmál se na koně, v jeho přítomnosti byl klidný a cítil se i příjemně, jako obvykle, měl tohle zvíře rád. Museli si pohnout, pokud zase nechtěli hledat místo na přespání po tmě, otočil jej a pobídl, jakmile se dostali z nestabilní hodně kamenité a kluzké části, kde předtím tábořili, teď už tam bylo jen zničené kruhové ohnisko, které bylo světle šedé, jak zahasil veškeré plameny a udusil oheň. Některé stopy zametl, ale třeba se kruh z kamenů nějakému poutníku do poutního místa bude hodit k přečkání klidné noci bez ohrožení života. Na prašné cestě, které sice obsahovala kameny, ale ne tak ostré jako hory, tak pobídl Koně do cvalu, musejí si trochu pohnout. Bylo jasné, že později zastaví na chvíli a nechá koně si odpočinout, i když by neběžel dlouho, nerad by si jej Mykal strhal, jen musí najít nějakou zeleň.

Netušil, co tu napodobeninu člověka vedlo k tomu, že se schovával v lesích v Pocemarské vrchovině. Možná věřil tomu, že pod svícnem je největší tma? No, tentokrát mu to nijak nepomohlo, protože se o něm lovci dozvěděli. Konkrétně Matthias. Stačilo se projít po vesnici a naslouchat tichému šepotu vystrašených matek a pohledy, které patřili otrhanému mladíkovi. Nevypadalo to, že by byl ve vesnici vítaný. Zkrátka jen procházel a ocitl se v té samé vesnici jako Matthias jen souhrou okolností. Pro mladého mága to ale očividně nebylo zrovna šťastné. Matthias nikdy neměl problém s přetvařováním, tudíž nabídnout mladíkovi doprovod s tím, že vypadá ztraceně bylo tak jednoduché jako vzít dítěti lízátko. Na někoho, kdo vládl magií v Mairornu byl chlapec až příliš důvěřivý. Matthias ale nikdy nepůsobil jako někdo, kdo by dokázal druhému vrazit kudlu do zad bez rozmýšlení. On na rozdíl od některých uvažoval a chtěl důkaz. Neměl v úmyslu předávat k soudu někoho nevinného. Stačilo ho jen vyděsit a země kolem něj se pokryla jinovatkou. Ne zrovna obvyklý úkaz, ovšem také důkaz toho, že mladík nebyl zřejmě ve svém oboru zběhlý. Pro Matthiase jednoduchý úkol. Přesvědčit mladíka, že mu nic neudělá, a pak mu přidat do vody něco na tvrdší spaní? Nic složitého ani náročného, zvlášť když vám někdo věří. Pak už ho zbývalo jen spoutat a přehodit přes koně, aby mohl mladíka zhruba ve věku své mladší sestry dopravit do hlavního města. “Sakra, kolik to váží.“ Zamručel, když bezvládné tělo zvedl. Nebál se probuzení a ani neměl potřebu o chlapci mluvit jako o člověku. Nebyl to člověk, bylo to stvoření podobné těm odporným vílám. Být starší jistě bude mít na kontě pár lidských životů a nebylo by tak snadné se ho zbavit jako teď. Přehodí si tělo přes rameno a vydá se ke svému koni, který je uvázaný blíž u cesty. Jenže nerovnost na zemi a těžší náklad než předpokládal způsobí, že zakopne a tělo spadne na zem. “Aspoň si ušetřím nějaké to uspávadlo.“ Pronese si sám pro sebe, protože chlapec se zřejmě musel praštit do hlavy. Přiloží mu ale pro jistotu prsty pod nos, aby zjistil, zda ještě dýchá a má cenu se s ním vláčet. Když mu prsty ovane vydechnutý vzduch, narovná se. Pak ale uslyší zvuk kopyt na cestě a zadívá se právě k ní. Směrem od Achetie uvidí jezdce. Ne, že by měl orlí zrak, ale většina jezdců bývají lovci, jelikož pochyboval, že by se nějaký mág vydal právě tímhle směrem, ačkoliv i takoví se vzhledem k jeho úlovku našli. “Hej.“ Zavolá a mávne rukou, aby zachytil pozornost muže na koni. Určitě by se mu hodila pomocná ruka při nakládání toho mága na koně. Zvládl by to i sám, ale ve dvou by to bylo zaručeně rychlejší. “Hodila by se mi tu pomocná ruka.“ Doplní ještě. Není tak daleko od cesty, takže muž může asi bez problémů vidět, že na zemi před ním leží lidské tělo.

Sice koně chvíli hnal různými cestami, aby v chladu výšin netrnul delší dobu a dovolil koni se napást, ale sem tam musel taky zvolnit a jít krokem. Několikrát dokonce přemýšlel, zdali nemá sesednout a koně vést, ale jeho dopravní prostředek se na něj při zastavení podíval, a dokonce jej několikrát ani nenechal sesednout, jak se opět rozešel. ,,Za tohle si budeš moci sám, až budeš unaven.“ Promluvil ke koni, ten mu jen hlavou dával najevo náznak nesouhlasu, když ze kroku přeběhl menší cestičku klusem. Mykal lehce v sedle poskakoval, když se nesoustředil na jízdu a sahal si pro váček s vodou, aby se napil, měl trochu chlad, nejspíš mu ten kousek masa neprospěl, nebo naopak potřeboval víc, nejspíš se pokusí někde chytit menší koroptvičku či zajíce, doufaje, že se to nepromění v nic většího, co by jej mohlo chtít pozřít. Zasmál se nad tou představou, Kůň na něj jen otočil uši a odfrkl si, jako by mu huboval, že je moc hlučný. ,,Dobře dobře, chápu.“ Poplácal jej po krku a usadil se v sedle o něco lépe, aby se sám nenaklepal jako maso na řízky. Sám by nechtěl skončit něčím řízku, takže se snažil ani neulehčit přípravu.

Podrbal se na nose, když Kůň trochu zvolnil, dokonce sesedl ze sedla za jízdy, málem se v prachu cesty vyválel, jak mu to na drobných kamíncích uklouzlo. Kůň šel vedle něj a on se táhl jako šnek vedle něj, záda koně taky potřebovala ulevit a nohy jezdce naopak protáhnout. ,,Brzy si odpočineš na pastvě, zatím tu není moc zeleně a nechci zastavovat poblíž lesů, nerad bych tě předhodil zvířatům jako cukr.“ Kůň pokýval hlavou, ale ve smyslu, že chtěl cukr, který Mykal zmínil, takže k němu natahoval hlavu a ždibral jeho rukáv. Mykal se šklebil, neboť to poměrně lechtalo, jak Kůň dožíral a byl otravný jako moucha. Mykal jej zastavil a sáhl dozadu do vaku na sedle, vytáhl dvě kostky cukru, jednu schoval a druhou podal zvířeti na natažené dlani, v mžiku zmizela v tlamě koně a ten si spokojeně odměnu pochrupoval.

Jenže když už nějakou chvíli seděl v sedle a rozprávěl si s koněm o tom, že bude muset někde přepsat v budově, až se dotáhnou blíže k obydlením částem, tak spatřil v dáli koně, jezdce na zemi. Kdo ví, co tam vlastně dělali, ale z dálky je jen podezíravě prošpikoval pohledem. Jenže jak se blížili, tak na něj dokonce muž zavolal, aspoň to tak vypadalo že na ně, Mykal se neohlížel, byl tu jediný na té cestě. Mírně mlasknul, aby koně pobídl k pohybu mimo cestu a jakmile vešli na trávu chytil otěže pevněji a přitáhl je, když si povšiml toho, co předtím vypadalo jako lidské tělo, což se později jako osoba i prokázalo z blízka. Kůň mírně přešlapoval na místě a Mykal seděl v sedle, když jej druhý muž požádal o pomocnou ruku. Mykal pozvedl obočí, příliš se mu ze sedla nechalo a zejména pak ne tahat něco kamsi, kdo ví, co to vlastně bylo, nuže hádal, že lidské to nebylo, no ptát se taky nehodlal, nebyla to jeho věc. Seskočil ze sedla až po chvíli, Kůň se plynule vydal kousek od nich k trávě, kterou začal požírat. ,,Normálně se těla povalují kolem lesů, že?“ Uchechtl se na muže a přejel si jej pohledem, také i jeho koně. ,,Padají jako hrušky.“ Podotkl a dřepl si, když si prohlížel omráčený uzlíček na zemi, kdo ví kdo byl muž a kdo ví, co bylo tohle na zemi. Jen modrý pohled upřel nahoru na druhého muže, o kterém zatím netušil, že je lovcem. ,,Ale když už jsem sesedl, tak ti pomohu.“ Poví, když vyčká, zdali se druhý muž také odhodlá k tomu uchopit TO něco či někoho za nohy, aby jej mohli společně vyhodit na koně.

Obezřetně si měří muže před sebou pohledem, i když nevěřil, že by to mohl být mág, tak taková možnost tu byla vždycky. Ovšem když už se dostane jezdec blíž, tak si uvědomí, že je mu povědomý. Ne, že by se nějak blíže znali, ale vídal ho občas právě v Achetii s lovci. Tedy těmi, kteří trénovali nové rekruty. Sice vypadali podobně staře, ale Matthias měl za sebou výcvik o něco dříve, jelikož si ho Roibeart vyhlédl ještě jako dítě. Takže teď se do Achetie dostal jen minimálně, jelikož výcvik už měl za sebou a teď se pohyboval buď s Roibeartem nebo plnil úkoly, či lovil jako zbytek jeho kolegů. Nehledě na to, že i otec na něj měl určité nároky, které se netýkaly jeho profese. Sklopí pohled k chlapci v bezvědomí na zemi. Necítil nějakou lítost nad tím, že ho teď odveze do hlavního města a předá autoritám. Možná vypadal mladě, ale mohl by být nebezpečný. Bylo lepší se vyvarovat tomu, aby k tomu chlapec vůbec kdy došel a dostal možnost zranit obyčejné lidi. “Přesně tak. Jednoduše padají z nebe.“ Odvětí a uchechtne se. Ne, že by tenhle měl moc možností se svému osudu bránit, když ani nevěděl, co ho přesně čeká. Viděl v něm někoho, kdo by mu mohl pomoct. Zmatený klučina, ztracený v království, které lidi jako on trestali. Nejspíš jen chtěl zmizet a myslel si, že v Matthiasovi najde někoho, kdo mu pomůže. Jen další ukázka toho, jak dokázali být ty věci naivní. Nehledě na to, že to byla i ukázka toho, jak skvěle se dokázal Matthias přetvařovat. Bylo to pro ěnj už podobné jako dýchání. Nedat na sobě znát znechucení nebo nenávist vůči někomu, jako byl chlapec, kteérho čekal nejasný osud. Ovšem když byl natolik hloupý, aby tu zůstal, a ještě se vydal zrovna sem, tak si nejspíš nic jiného, než tohle nezasloužil. “Výborně.“ Mírně přikývne a sehne se, aby tělo chytil pod pažemi a mohli ho přenést na jeho koně. “Jedeš z Achetii? Máš namířeno za nějakým konkrétním úkolem nebo jdeš jen lovit?“ Nadhodí, když pomalu míří ke svému koni. Bělouš k nim teď pootočí hlavu a odfrkne si. Očividně není zrovna nadšený z toho, že kromě Matthiase ponese ještě další náklad, ale bohužel nemá moc na výběr. Táhnout tělo za koněm na provaze by bylo už příliš, a navíc by to celou cestu jen zbytečně zkomplikovalo. Pak se ale podívá zpět na druhého muže. Neměl ponětí, kdy se k lovcům přidal nebo jestli měl výcvik dokončený či jak dlouho. Pro tuhle chvíli si alespoň mohl být jistý tím, že se nejedná o dalšího mága. Když po chvilce dojdou ke koni, zvedne a trochu natočí tělo tak, aby bylo bokem a položí ho za sedlo. To znamenalo, že nějaké rychlé cestování nebylo v plánu. Sice čím rychleji se dostane do Zandily, tím dříve se bude moct dostavit za svým otcem, který si z nějakého důvodu vyžádal jeho přítomnost doma. “Jak se jmenuješ?“ Pronese k muži, když ze sedlové brašny před sedlem začne vytahovat provaz, aby chlapce svázal. Sice nepředpokládal, že se v dohledné době probere, ale nechtěl nic riskovat. Navíc ho bude mít za zády, což byla nepříjemná představa už teď, ale kdyby ho dal před sedlo, tak ho jeho kůň v podstatě ponese z části i na krku, což nehodlal zvířeti udělat.

Podezíravost byla přítomna pravděpodobně na obou stranách tohoto tábora, ačkoliv na jedné straně to byla obezřetnost, Mykal byl přímo podezíravý a v duchu i nedůvěřivý, jenže jeden se nemůže tvářit jako nafouknutá žába dvacet čtyři hodin denně, jen protože někoho potká, o kom nic neví, celý tento kontinent byl protkán cizími lidmi a bohužel i někdy bytostmi, ale to by se dalo označit za bohu dík, neboť mohl jejich lov využít v rámci obživy. Něco by za ně mělo vždy padnout, ale to se dozví až ve více obydlené části, kde by mohl získat trochu víc možností, jak se svým novým životem bude nakládat, zdali mu opravdu něco dá práci, nebo se za ní bude muset pídit. Neměl by problém ani s jedním případem, co byl aktuální možný problém, byl neznámý muž před ním s něčím ležícím u jeho nohou. Oba se tak mile shodli na tom, že úplně normálně takto těla padají jako věci z nebe, Mykal by si netroufal ihned soudit, zdali je to člověk nebo nelidská věc u jeho nohou, ale hádal spíše to druhé. Přeci jen s lidmi se takto nenakládalo, pokud nebyli lupiči a vrazi, aspoň to znal jako mladý, slýchával. Koukal na ně dolů z koně, mladík omráčený pravděpodobně i nárazem vypadal opravdu téměř jako dítě, jenže jeho tvář mohla dokonale klamat, to donutilo Mykala i v jeho neutrální tváři zamračit se. ,,Mám to ale štěstí, že na mě nic ještě dnes nespadlo.“ Uchechtl se nad tím s mírně falešným úsměvem, neboť dnes nebyl den sluníčkový, ale více méně neutrální, kdy se Kal přirozeně neusmíval.

Podíval se na muže, byla od něj žádaná pomoc. Ačkoliv se mu moc ze sedla nechtělo, chtěl nechat Koně si odpočinout a využít té zeleně, kde se mohl zatím napást, když se oni postarají o tento pytel potíží ležící na zemi v prachu cesty. Seskočil ze sedla jako laňka a upravil si oděv, který mu lezením do sedla vylezl výš. Přeci jen se už na to nevykašle, když svůj zadek z koně sundal, chytil mladíka za nohy, aby jej mohli přednést, než se rozhodli, že jej opravdu budou chtít dát na bílého koně, který si nad jejich počinem odfrknul, Mykalovi při tom cuklo v koutcích rtů, tohle dělal Kůň také, zejména když s něčím nesouhlasil, nebo cítil zvláštně naladěného Mykala, který příliš přemýšlel. Mykalovi chvíli trvalo si rozmyslet co mu odpoví, proto mlčel a přemýšlel, nebylo radno někomu jen tak říkat co jsou vaše úmysly a kam míříte, ale když už tu měli něco, co bylo problémem samo o sobě, tak si sám odfrkl, až se na něj bílý kůň poté zvídavě podíval. ,,Jedu,“ kývl. ,,Zatím zcela přesně nemám plán, kam se moje nohy budou ubírat, ale nejspíš do města, nějakou tu práci, když štěstí dá tak i na lov.“ Pokýval hlavou, jako by snad měl kromě toho i jinou práci, ale neměl, bylo možné, že to řekl jen tak, aby to neznělo příliš kopatě, neurvale. ,,Kam ty míříš s tímhle? Vyplatit odměnu? Nechat rozhodnout jiné?“ Pozvedl obočí a přešlápl z nohy na nohu, když se podíval dozadu na svého koně, který spásal trávu a sem tam máchnul ohonem. Přidržel tělo u sedla, nebylo to zrovna nic lehkého, ale byl rád, že se kůň například nerozhodl vykopnout, kdy by tělo poskočilo a sjelo na jednoho z mužů, kteří stáli po bocích zvířete.

Zvídavě přejel ze sedla koně na chlapíka za ním, mohli se tak na chvíli jejich pohledy střetnout, pokud se podíval stejným směrem i Matthias. Více méně přemýšlel, o čem? Jestli se už neviděli, zdali zná nebo nezná jeho jméno, ale měl v hlavě okno, tudíž spíš počítal s tím, že pocit známosti je jen prostě vrozený tomu, že naproti němu je nejspíš člověk, aspoň v to doufal, že se tu na něj nevyklube nějaké kouzlo, co jej donutí skončit podobně jako tělo na koni. Ach, takhle podezíravost nezmizela, mohlo to být opačně a pravý jezdec mohl být na koni, a to co spadlo ze nebe mělo v rukou provazy. Podíval se ke svému pasu, aby jen zjistil, že vážně nemá meč u sebe a že se mu s ním promenáduje opodál Kůň v sedle. Bělouše by nerad využil jako štít, nebo jako přehrazení mezi nimi, ale kdyby situace nedala. ,,Mykal.“ Představí se pouze jménem, než se na druhého dívá přes sedlo, hlavou mu jen pokynul, jaké je jeho jméno. ,,Kde jsi na tenhle uzel padající z nebe narazil, chtěl tě snad přepadnout?“ Otázal se neutrálně, když se soustředil z části na koně, kterého pohladil po krku. Měl je rád, víc než lidi.

Potkat ho někdo v jiném království v rámci Otherkionu, tak by se asi musel připravit na spoustu vysvětlování. Nebo obhajování toho, že ho mladík chtěl krást nebo zabít. Jinak by se asi jen těžko odůvodňovalo to, proč se tu válí jako pytel brambor v bezvědomí. Naštěstí ale byl v Mairornu, kde tohle nebylo tak nezvyklé. Pokud jste to zvládli odůvodnit tím, že ta věc na zemi ovládala magii, tak bylo všechno v nejlepším pořádku. Navíc pochyboval o tom, že by se někdo moc vypravoval za hranice Mairornu, aby lovil ty věci s magií. Dokázal si představit, že někteří lovci měli tak velkou sebedůvěru, že se vydali na lov víl do cizích zemí, ale nevěděl o velkém množství lovců, kteří by se nakonec vrátili. Bylo lepší vyrazit ve skupince na lov nějaké bytosti než se pustit sám na nepřátelské území, kde se nedalo odhadnout, kdo může zaslechnout něčí volání o pomoc. Ani v Mairornu nebyly tyhle výpravy vyloženě bezpečné a často si z nich lovci odnášeli jizvy. I sám Matthias jich pár měl, ale nebyly za nimi příběhy, o které by se potřeboval podělit. Sice se jeho mladší sestra občas zeptala, kde k té které jizvě přišel, ale nikdy jí nic do detailu nevyprávěl, protože jí nechtěl vyprávět o tom, jak lovil. On sám totiž slyšel nespočet příběhů od starších lovců. Některé byly poučné a člověk si z nich mohl něco vzít. Některé ale byly až moc přehnané a bylo jasné, že si to dotyčný dost přibarvil, aby se to dalo poslouchat nebo aby vypadal zajímavější. “To rozhodně. Ten dopad nemusí být příjemný ani pro tebe.“ Pousměje se, protože někdy tyhle věci dokázali opravdu překvapit. Matthias zažil už několik lovů, a i když byl připravován dost dlouho, tak nakonec vždycky bylo něco, co ho na jejich cíli zaskočilo. Nakonec byl vždycky rád, že tam nebyl úplně sám a měl nějakou pomoc.
Bylo fajn si ulehčit trochu práci s nakládáním, ačkoliv bělouš, kterého si na tuhle cestu vzal, s jeho názorem očividně moc nesouhlasil, protože si nespokojeně odfrkl a otočil se na ně. Částečně kvůli tomu, aby si přeměřil dalšího člověka, co se kolem něj ochomýtal, a taky kvůli tomu, že mu Matthias zase něco naložil na zadek. Jenže jinak to nešlo, mohl být ve výsledku rád, že si vzal v podstatě klidného koně, který tu nedělal ofuky s tím, že by poskakoval a snažil se náklad navíc shodit. “Tak to být tebou vyrazím do Zandily. Bývají tam vyloženě skupinky, které vyráží na lov. Je to lepší, zvlášť pokud si ještě sám nikde nebyl. Nehledě na to, že se vždycky máš co učit.“ Poznamená, zatímco kontroluje, jestli chlapce položili tak, aby se dal dobře uchytit. Ne, že by to bylo něco zrovna jednoduchého, když byla vždycky šance, že se probudí, ale aspoň základní opatření byla nutná. Vždycky. “Do Zandily, předat ho spravedlnosti.“ Odpoví mu a v podstatě mu dá za pravdu, ačkoliv dával více možností. Nakonec i za něj bude odměna, ačkoliv pochyboval o tom, že by tohohle chlapce někdo hledal a obtěžoval se vypisovat na něj odměnu. Spíš jen děsil lidi. Oprávněně. Nejspíš ve výsledku nikomu neublížil, nebo se alespoň nic takového nedoslechl.
Zvedne na chvíli pohled od provazů, které si rozděluje, aby mohl chlapce svázat, a střetne se s pohledem mladíka, kterého si v podstatě stopnul. Vypadalo to, že se nad něčím zamýšlí. Matthias sám by odhadoval, že si pořád není jistý, co je Matthias zač nebo se ho možná snažil odhadnout, zařadit. Nakonec bylo vždycky na místě mít určitou míru podezřívavosti, ačkoliv on osobně by to nazval spíše opatrností. “Matthias Gerard. Můj otec je správcem Volturi, pokud ses pohyboval někdy ve vyšších kruzích. Pokud ne, tak ti moje jméno asi ani nic říkat nemusí.“ Pronese a pokrčí rameny. Teoreticky by mu i tak mohlo jeho jméno říct něco, jelikož jistě padlo mezi některými lovci. Ne, že by byl nějakou celebritou, ale dost času trávil s Roibertem, který byl dost profláklý jakožto vůdce lovců. Jestli ho to uklidní, to byla zase úplně jiná věc. “Potuloval se po nedaleké vesnici a děsil tamní lidi. Jen jsem projížděl, ale napadlo mě to prověřit. Kupodivu to vypadalo, že chce utéct. Jen se očividně rozešel špatným směrem. Pokud by šlo o jeho pojetí.“ Odpoví mu bez moc velkého zastírání pravdy. Neviděl v tom momentálně smysl, protože nepředpokládal, že tu na něj Mykal vyrukuje s nějakou magií, aby se musel bránit. To by se musel umět hodně dobře přetvařovat.

Upřímně mu i bylo jedno, kde tuhle věc nabral, mohla na něj zaútočit a prostě skončila ve stavu jakém byla, pro něj za něj i kdyby to byla náhoda a muž naproti němu válející se omráčený kus ne-člověka prostě chytil s tím, že to je škodná. I kdyby nebyla, i kdyby to byl člověk…není to jeho věc a tahle špetka ega dokázala Mykalovi chránit zadek před problémy. Proto se jen k omráčeném podíval naposledy, než sledoval muže před sebou, který byl patrně lovec. Kal nebyl dobrým lovcem, byl více méně něco mezi začátečníkem a ve středu, ale jeho naivní odvaha ho posílala dopředu i když by věděl, že ho to může zabít. Kývl, rozhodně by nechtěl, aby takto na něj něco spadlo náhodou, nebo nedej bože v noci, když by to vyběhlo ze stanu, když poklidně spal. (Což se mu asi od setkání s tajemnou dámou na mýtince už dařit příště nebude.) Otočil jen mírně hlavu směrem ke svému zvířeti, to si užívalo trochu trávy a chtělo se i válet, ale díky sedlu si to nedovolilo. Mykal měl u sedla i meč, tudíž by se ještě kůň vykuchal a o to nestál ani jeden. ,,Rozhodně.“ Konstatuje mladý muž k druhému. ,,Je to nemilé.“ Pokyne hlavou a podívá se směrem k bílému koni stojícímu opodál. Který nesdílel nápad s tělem, které měl ještě navíc nést. ,,Měl jsi s tímto dopadem problémy?“ Zeptal se jen tak mimo, bylo znát, že si tu otázku vycucal z prstu, aniž by nad ní moc přemýšlel. Nebyl zrovna mluvný typ, pokud ho více méně někdo nedonutil mluvit.

Kůň byl zvědavý, ten, který se jmenuje Kůň. Bělouš očividně nebyl nadšený, to se dalo s tím odfrknutím ihned dvakrát podškrtnout jako potvrzené, ale vraník byl zvědavý, co tam nesou, a tak se pomalu došoural až za záda Mykala, ten se nemusel otáčet, Kůň do něj hlavou mírně zatlačit na zádech, než mu začal ždibrat rameno a pak se hlava koně soustředila na bělouše. Pokýval hlavou a zatřepal hlavou, kdy to přešlo do krku a Kal málem dostal otěžemi do obličeje. Tehdy černý kůň strčil hlavu kolem ramene Kala a díval se na omráčenou věc. ,,Uhni.“ Odtlačil jej Mykal, který se nemohl soustředit na slova mladíka. ,,Vyrazím, mám dost času.“ Zamudroval, když odtačoval černého bokem, tomu se moc nechtělo, byl zvědavý. Kůň mu za trest začal žužlat kus kabátu a casnovat jim, to už Mykal ignoroval a pohladil bělouše po krku. ,,Díky.“ Kývnul a nadechl se. ,,Pravda, nerad bych byl obdarován náhodným, nepříjemným ‚pádem‘, který by mi zavařil.“ Uchechtl se nad tím a protočil panenky, neboť sám byl docela truhlík, prostě neměl ty dobré dny a byl schopen zakopnout o nohu. Typický člověk. ,,Rád se učím novým věcem…“ poví si spíš pro sebe. …i když pokud se mi něco nelíbí, jde to těžce. Dodá v duchu. Na chvíli mlčel, Kůň si všímal druhého zvířete a Mykal se podíval naposledy, více méně podepíral tělo, dokud si nebyl jistý, že nesjede dolů. Natáhl k němu ruku, aby vzal případně provaz, který mohl protáhnout na téhle straně a pak je zase kolegovi vrátit, aby tělo ukotvili pevně u zádi sedla.

Váhal, Matthias mu to mohl vidět na očích, když se na něj Kal dvakrát podíval přes sedlo, než se protáhl pod krkem bělouše a postavil se na stranu koně kde byl i druhý muž. ,,Pokud tam míříš teď, co kdybych jel s tebou?“ Zeptal se ho a sám se na to netvářil, ,,Nevyhledávám vždy společnost, abych ti řekl pravdu. Ale pokud se vyznáš víc.“ Pokrčí rameny, je cítit, že se mu nelíbí fakt, že přiznal, že se tam tolik nevyzná, nebo není tak sběhlý v lovení. Mohl být rád, že jej ještě něco nesežralo po cestě.

Zamrkal, když přemýšlel nad znalostí jmen, lehce zavrtí hlavou, když se od mladíka vzdálil. Zaujatě se podíval na tělo, které tam leželo. Přemýšlel, co přesně byl, co by se z toho mohlo vyklubat, ale víc se v tom zrovna nimrat nechtěl. Možná jej viděl mezi lovci, slyšel aspoň něco, ale neměl paměť na celá jména ani obličeje. ,,Moc se ve vyšších vrstvách nevyznám,“ pokrčí rameny, když potvrdí svoje vrtění hlavou. ,,ale možná jsem slyšel jméno.“ Dodá nezaujatě. Mlaskáním si přivolal koně, který jen zvedl hlavu zpoza druhého zvířete a pomalu došel až k Mykalovi, ale trvalo mu to. ,,Aha,“ kývl. ,,takže si holomek naběhl. Měl jsi štěstí.“ Nabídl klidnou větu, než se uchechtl. ,,Můžeš být rád, že se vydal špatným směrem.“

Otočil se k Matthiasovi zády, upravoval si sedlo, aby měl jistotu, že vše drží, jak má, než jednu nohy zvedl do třmenu, ale otočil se hlavou na lovce za ním. ,,Děláš tohle už dlouho?“ Zeptal se, než se donutil poposkočit, neboť zvíře udělalo krok dopředu a on měl nohu v třmenu, to jen protože viděl kus lákavé trávy, Mykal si sevřel na hřbetu u sedla a vyhoupl se nahoru.

Zadívá se na tělo nedospělého mága, kterého odchytil spíše náhodou. “Ani ne. Jen mě to stálo nějaké přetvařování a strávením určitého času s tímhle. Stačilo uspávadlo v pití a nebudou s ním na pár dalších hodin žádné problémy.“ Odpoví a pokrčí rameny. Kdyby se s ním mág snažil nějak prát, asi by to bylo náročnější, ale občas bylo lepší se nějakým rvačkám vyhnout, když to bylo možné. Pořád to byly tvorové, které démoni obdařili magií, takže často byli nebezpečnější, než se zdálo a měli v rukou více triků, než mohl kdokoli odhadovat. Bylo lepší příliš neriskovat, zvlášť když proti němu stál sám a nemohl si být jistý, jestli by někdo třeba projížděl kolem. Další věcí by bylo, že kdyby už někdo kolem projížděl, tak komu z nich dvou by byl pomohl. Ne, bylo moudřejší se zdržet nějakého předvádění a jít jistou a klidnější cestou.
Kůň nebyl z dalšího nákladu nadšený, takže Matthias pak ještě jednou sáhl do sedlové brašny a podal na dlani běloušovi jablko. Ne, že by to byl nejlepší pamlsek na světě, ale momentálně by to mohlo koně alespoň trochu uchlácholit. Ne, že by se mladík bál, že ho kůň při první příležitosti shodí, ale mít pod sebou nabručeného koně by jeho klidu rozhodně nepomohlo, zvlášť když za sebou bude mít svázaného mága. Pak už se věnuje spíš právě vázání chlapce a upevňování uzlů, aby nepovolily hned při prvním trhnutí nebo prudším pohybu. To by se pak s tím vázáním ani nemusel namáhat. “Vždycky je lepší mít někoho, kdo ti kryje záda než se do toho pouštět bezhlavě sám. Nemusel bys skončit dobře.“ Prohodí a ušklíbne se. Věděl o pár zářných příkladech i starších a zkušenějších lovců, kteří si ukousli moc velké sousto, a nakonec se ze svých samostatných výprav nevrátili jen proto, že jim ego nedovolilo vzít s sebou ještě někoho. Nebo zkrátka něco špatně odhadli. Ne, že by to ve výsledku muselo pomoct, ale třeba to i pomoct mohlo. Nebo by se tam ani nevypravili, kdyby z toho ten druhý měl špatný pocit. “Myslím, že v naší profesi se bude vždycky co učit, protože pořád zjišťujeme něco nového o těch věcech a jejich magii.“ Odpoví na jeho poznámku, která možná byla směrována jen Mykalovi, ale Matthias ji slyšel také. Tak proč na to nezareagovat. Na rozdíl od některých lovců byl docela společenský, což mu často pomáhalo se dostat k jeho cílům blíž bez toho, aby věděli, koho si to pouštějí blíž k tělu.
Matthias neměl moc problém rozeznat, že druhý muž není úplně nadšený z toho, že vlastně mají stejnou cestu a vlastně i z toho, že musí přiznat, že se v Zandile nevyzná. Ale koupat ho v tom nějak nehodlal, ničemu by to nepomohlo. “Kdybys to nenavrhl ty, asi bych to udělal já. Doprovod by se hodil, alespoň nebudu na dohled nad tímhle sám. Netuším, jaký vliv na to bude mít ta rána do hlavy, když mi spadl na zem a určitě bude lepší, když na něj případně nebudu sám.“ Souhlasí a pousměje se. Pokud není Mykal zrovna společenský, tak asi vyhlídka na delší cestu s někým dalším nebyla to nejlepší, ale Matthias byl nakonec rán. Nemuseli spolu ani nějak moc mluvit, ale aspoň bude kolem někdo, kdo si možná všimne i dřív toho, že se mág za ním probouzí. Aspoň ho pak nebude čekat překvapivá rána do beder, kdyby přišel mág ke smyslům až příliš rychle. I tak ale sázel na to, že bude dostatečně omámený na to, aby se o nic moc nepokoušel.
“Znát každý rod není úplně v popisu práce lovců, takže to je asi jedno. Možná moje jméno někdy zaznělo při výcviku nebo při rozhovoru lovců. To nikdy nelze vyloučit.“ Odpoví a mírně kývne hlavou. Ne, že by byl nějaká celebrita mezi lovci nebo byl až tak dobrý, ale vyloženě neznámý být taky nemusel. Takže se nedalo vyloučit, že o něm Mykal opravdu někdy slyšel, nebo někde zaznělo jeho jméno. Nejspíš byli podobně staří, takže možná i z toho důvodu? Někdy je někdo srovnával? Ne, že by si on osobně něco tkaového vybavoval, ale mohlo to být i tohle. Možností bylo nespočet a snažit se tu přijít na všechny by jim zabralo docela dost času. “Jo, jako štěstí by se to jistě dalo označit. Jen mě to trochu zdrželo od jiných věcí.“ Odpoví a pokrčí rameny. Ne, že by ho plnění jeho povinností otravovalo, ale neměl tuhle zastávku v plánu, takže už si dokázal představit, že jho otec nebude zrovna nadšený z toho, že se někde zdržoval. Ačkoliv kvůli tomuhle důvodu by ho mohl obměkčit, protože se neflákal z nějakého svého vlastního důvodu, ale v podstatě plnil poslání, kterému se upsal a ke kterému ho jeho otec už od dětství vedl.
V podstatě tělo mága bylo to poslední, co musel ze svého malého tábořiště přenést na koně, jinak už byl připravený na cestu, takže jen zkontroluje upevnění meče a kuše u sedla, aby se mohl vyhoupnout do sedla. Už na hřbetě koně se otočí na Mykala. “Lovení? V podstatě tři nebo čtyři roky? Do učení jsem se dostal ve svých deseti, takže všeho všudy se v tomhle oboru pohybuju víc jak polovinu života. Dvanáct let.“ Odpoví mu a pousměje se. Bylo to sice na jednu stranu zarážející, ale ani to nebylo nic tak zvláštního. Lovci zkrátka museli projít nějakým výcvikem. “Jak dlouho ty?“ Zeptá se a otočí bělouše tak, aby stál čelem k cestě, aby mohli případně vyrazit.

Určitě to byla lepší varianta než například, kdyby se mladík ležící na zemi, brzy připoutaný k sedle koně, bránil a chtěl by lovci ublížit, je jasné, že si bránil jen svůj krk, který pro něj musel být také cenný, ale tyhle emoce Mykal nevytahoval v případě nelidí na povrch, nechtěl s nimi mít co dočinění, jednou se už doslova spálil, a to ani netušil, co se stane později, ale to bylo ještě v budoucnu před ním skryto. Nespouštěl oči ani z jednoho, díval se na ně střídavě, ačkoliv to na zemi nevypadalo býti při vědomí, tudíž by měl být v bezpečí. Pokud by se z něj lovec rozhodl udělat další pytel na koni, bránil by se o sto šest, ale upřímně, proč by to dělal? Mykal nevypadal jako něco, co by mělo být nad-lidmi, na to byl až moc obyčejný. Ale opatrnost je vhodná, ačkoliv jeho naivní odvaha sem tam zaútočila z temnoty a zavedla jej na totální dno, kde musel přemýšlet, jak přežít, než se jej něco pokusí zabít. Mykal přivřel mírně oči, když se do něj opřel slabší vánek, neboť případný prach by mohl v očích udělat nepěknou paseku.

Koutkem oka postřehl Koně, který se chvíli pokoušel o to lehnout do trávy, ale nejspíš i jemu v hlavě seplo, že má sedlo a s tím se zrovna válet nedá. Mykal provalil kukadla a zaměřil se na oře s nákladem na zádech a jezdce za ním, který mu podával jablko. Blonďák kývnul hlavou. ,,To chápu,“ souhlasil, on sám sice jezdil tady sám, ale  na první výpravě taky nebyl sám. Očividně on se má pořád co učit, protože u něj nemůže říci, že by byl v něčem dobrý, hlavně když jej docela dost žene pomsta. Ta dokáže zatemnit mozek a pak může skončit podobně jak mág u koně, ale v opačném stylu, že si jej nějaká věc poveze někam do svého sídla. ,,Nikomu se nevyplácí podcenit nepřítele.“ Dodá jen tak mezi nádechem, protože podcenit takového mladého mága, jako byl tento u koně, se mohlo kde komu vymstít. Nevypadají slině, ale dovedou udělat hodně. Mykal si jej na chvíli prohlížel, jako by snad čekal, že mu přiletí jedna rána odněkud, ale nic se nedělo – pochopitelně. ,,Jezdíš sám, nebo se tvůj společník jen oddělil?“ Zvednul k muži za koněm oči, když se jej ptal. Letmo zamrkal, když dostal odpověď, doplnil tenhle výraz o úšklebek. ,,To je pravda. Mohlo by se stát, že by nás jedno nějaké jejich překvapení mohlo poslat pod zem, a to nikdo nechce.“ Jenže stíhat se učit vše co oni vymýšleli, nebo když jste se setkávali s novými a novými typy, nebylo jen tak. Mnoho informací si vyžaduje rychlý mozek, zaspat je nereálné, protože pak to povede k věčnému spánku. Mykal si promnul prsty, následně si přejel i po zátylku, který měl mírně ztvrdlý od spánku s bradou blíž k hrudníku, kdy krk napínal a pak ráno měl co dělat, aby se vůbec pohnul, ale už si na své divné verze spaní začínal zvykat. Rozhodně si spánek zatím docela užíval, když mohl.

Škodolibě mu zacukal ret, ačkoliv se chvíli tvářil neutrálně, což mu moc nešlo, protože se neznali natolik dobře. To přiznání neznalosti mu nedělalo dobře, ale když už, tak už to vyplivnul jako jeden flus než to ze sebe soukat pomalu. Ale ono cuknutí rtu bylo hlavně způsobeno tím, že to, co teď bylo u koně, předtím spadlo. Mykal zvednul ruce do úrovně ramen, když jimi naznačil pokrčení. ,,Snad takovou, že se ta věc neprobudí.“ Protáhl obličej. ,,Ale každopádně bude to lepší, když na to uvidím, než aby ti to skočilo na záda.“ Kývl, nebyl nadšený vůbec, že s mužem musel dnes víckrát souhlasit, ale nechtěl mu dát najevo, že jej poučování štve, mohl mít svoje typické poznámky, ale potřeboval se dostat do města, které neznal. Pochyboval, že by mu pocestní pomohli a co víc, mohli by to být taky bytosti, které by si z něj a jeho koně, udělali spíš zákusek a hlavní chod.

Mykalova hlava spustila ihned pátrání, kde jeho jméno slyšel, ale motal se v bídném kruhu, pravděpodobně mu o něm někdo opravdu řekl, možná ho měl někdy i vyhledat dřív, ale co Mykalovi nepřilepíte na čelo, jako by nebylo, zejména, pokud mu něco chcete násilím nacpat do mozku i když na to má svůj názor. Proto pomlčel a jen kývl hlavou, pokud si vzpomene určitě se ozve, třeba, to neznělo zrovna jako on, ale musí umět měnit masky. Pohladil Koně po hlavě, kde obvykle bývá lysina, ale jeho vraník měl jen část hřívy vmotanou do uzdy, takže mu to vypletl, aniž by se k Matthiasovi otočil zády. Ne že by jej Kůň při pohybu nevaroval, ale nechtěl nic nechat náhodě, kromě toho druhý kůň by se mohl rozhodnout kousat, což by nebylo ani tak divné, když pomáhal jeho jezdci dát náklad k sedlu. Takže má víc práce…možná něco důležitějšího a my ho zdržujeme? Zamyslel se, tím množným myslel i koně. Ale pomohl jsem mu s tou věcí k sedlu. Poznamenal ještě v myšlenkách. ,,Pokud byly časově omezené, tak to je pech.“ Omezené zakázky, věci a podobně, tohle neměl rád, zejména pokud tam stálo ‚do poledne‘ či do ‚západu slunce‘ a tak, jeden aby se pak přetrhl, když to chtěl stihnout, vše nešlo jen tak lehce a jeho iritoval fakt, že si to někteří mysleli. Sice už pár bytostí zabil při lovení, ale vyhýbal se tam časovým, které občas potkal i když u nich byly vyšší odměny.

Kývl na něj, když se vyhoupnul do sedla koně, který mu prvně uhnul krokem, takže si musel poposkočit znovu, aby se vyhoupl nahoru. Když se usadil, jeho mozek se zasekl na jediné věci – Matthias byl daleko zkušenější než Kal. Vlastně nic jiného ani neočekával. Propletl si otěže mezi prsty a narovnal se, nevěděl, zdali vůbec něco takového chce říkat, ale když se hluboce nadechl, až se mu ramena zvedla o pár centimetrů víc, než obvykle pobídl koně k pohybu za Matthiase. Stál mu totiž v cestě. ,,Pohybuji se v tom daleko méně než ty, asi o šest let méně.“ Uchechtl se. ,,Možná proto můj první lov byl tak komický, co ty na to Koni?“ Zeptal se zvířete pobaveně, které hlavou pokývalo, ačkoliv to nedělalo vůbec ve smyslu souhlasu, jen prostě hýbal hlavou. ,,Ale lovím taky jen chvíli, dva…tři roky sám. Ale nechci zaspat na vavřínech v tomhle oboru.“ Konstatoval a počkal, zdali vyrazí.

Nedržel se přímo za ním, jel vedle něj, jen stále byl vzadu. Jeho kůň měl hlavu na úrovni jezdce druhého koně, tedy v polovině zvířete. Viděl tak dobře na náklad, ale nebyl zase tak moc pozadu. Jeho kůň chvíli pokukoval po nákladu, který ho lákal k okusování, ale poté se už věnoval jen cestě, sem tam hlavou cuknul dozadu a narovnal ji, jak sledoval okolí. Nejspíš byl v šoku, že jednou po delší době s někým, takže očekával, že na ně něco vyběhne.  ,,Musíš být hodně dobrý, když už se v tom pohybuješ tak dlouho…chápeš, že jsi vydržel tak dlouho. Věřím, že někdo vyhořel brzo i během tréningů,“ promluvil po chvíli Mykal, když mezi nimi panovalo jen ticho a cestou se ozývaly jen kroky koní, a to co si povídala zvířata, pokud vůbec nějaký dialog vedli. Rozhodně byli zvučnější než jezdci, ale Mykala ticho v přítomnosti jezdce  nijak neobtěžovalo, ale mohl se zeptat podobně starého lovce na nějaké věci, no ne?