Tichý les

Divoká luční květina, jedna z mnoha rostoucích v lese, protáčená mezi prsty před zadumaným pohledem na první pohled mladého muže, spíše chlapce. Hodnocená za svůj vzhled, později za vůni a následně i chutí stejně jako kámen ležící opodál, na kterém byl jasně vidět otisk jazyka v podobě mokré stopy. Svět hodnotil dle vlastních pravidel, zrakem, čichem, hmatem nebo dokonce i chutí, jak se ukázalo. Ve snaze pochopit, proč je vše jedinečné a jak poznat materiály, ze kterých vznikají magické artefakty, aby je později mohl nalézt. Někdy to platilo i na luční kvítí, momentálně přežvýkané do podivného chumlu s hořkou chutí, kterou nijak nekomentoval, rozhodně ne nahlas. Všechny pocity, chutě i vůni si ukládal do hlavy, než konečně vytáhl zápisník v kožených deskách, aby zde načmáral dnešní poznatky. Kámen... Šedý. Chuť... studená. Nakyslá s mírným podtónem hlíny. Hlína... vláčná, kyselá, výživná. Luční květina... Zápis nepokračoval. Neznal tu luční květinu, nemohl jí přiřadit jméno. Jak rozpozná její rod bez znalostí? Čelo se zkrabatilo úvahou, oči přelétávaly z jednoho bodu na druhý, hledaje nápovědu na tuto záludnou otázku. Namísto dalšího dumání utrhl jiný, identický květ, protáčejíc ho mezi prsty stejně jako ten snědený. Potřeboval zjistit, co je to za květinu, ale zdálo se, že lidé se v těchto místech nenacházeli. Měl snad za nimi zamířit do města? A měla ta květina city? Bolelo ji, když ji žvýkal? Nebo trhal? Tolik otázek, na které potřeboval odpovědět.

Z Keratu cestoval dlouho, žádní koně, jen pěší chůze po vlastních nohách. Dny splývaly, ani netušil, zda putoval pět dnů nebo pět týdnů, čas pro někoho jako on byl irelevantní součástí života, na kterou se příliš neohlížel. Konečně mohl poznávat svět, objevovat jednotlivá zákoutí, učit se nářečí i zvyklosti, které byly v každém království trochu jiné. A jako jemu připadali podivní oni, pak on jim připomínal blázna. Proměnlivé nálady, v jednu chvíli smích, v druhé melancholický zármutek pokřivující rysy, aby se o pár chvil později čelo projasnilo a koutky zvedly ve šťastném úsměvu. Objevoval svět jako žádný jiný, těšil se z každé maličkosti a všechny kolem sebe vytáčel do nepříčetnosti vyhýbavými odpovědi, tajnůstkařením a těžko rozluštitelnými hádankami. Každý ho bral za cizince - ostatně keratská móda, která vládla jeho odívání v podobě černého koženého kabátce ho prozrazovala na hony daleko. Měl v plánu dojít až do Hedenu, jehož polohu si označil v zápisníku plného popisů míst, kterými procházel. Pečlivě analyzovaná data, nikdy nic víc, žádné dojmy založené na emocích.

Z myšlenek ho vytrhl hlas nesoucí se o kus dál za stromy. Návštěva? Jaká ale? Lidská? Dotyčná, jak identifikoval její pohlaví, se zdála nevrlá, což byla informace nepobraná Sileanovým hodnotícím komplexem jako relevantní. Namísto toho si to k ní zamířil přímo a bez vytáček. Už při kroku ji škatulkoval dle znalostí - Illyrijec, dle oděvu člen armády. Zřídla. Tentokrát přišlo zamračení. Magii zřídel nerozuměl, zdála se mu zvláštní a abstraktní, ale mohl si rozšířit znalosti. Absolutně ignorující její rozladění k ní dojde s rukou nataženou, mezi prsty svírajíc luční kvítek. Někdo by si to mohl splést s žádostí o ruku, kdyby Silean nepromluvil. "Sněz to. Sněz to a řekni mi, jak to chutná." Úplně zapomněl na svůj první požadavek - zjistit, co je to za květinu. Teď ho zajímalo, jak bude květina chutnat této víle.

Smích, podivná to reakce. Očekával... co vlastně? Výčitky, že ji hodlá otrávit? Znechucení? Křik? Bytosti, ať už víly nebo lidé, reagovali jedinečnými způsoby, ale obvykle měli jedno společné - takové nabídky se jim nelíbily. Dostavilo se zmatení v podobě nakrčeného čela, které mu pokaždé přidalo několik let k dobru, působil tak dojmem většího znalce než s drobným, mnohdy rozčilujícím úsměvem. Proč se mu smála? Měl by se cítit... jak? Špatně? Dotčeně? Nic z toho se nezdálo jako šťastná úvaha, napřažená ruka vpřed ale ani na minutu nepolevila v držení, neklesla podél boku a Silean se ani nenamáhal ukročit či dokonce pronést omluvu, která nebyla, alespoň dle něj, na místě. Život mezi babičkou a otcem s dědou ho poznamenal natolik, že si nedokázal vybudovat základní emoční reakce na lidské interakce, jedině na sebe a své myšlenky. "Sníst, žvýkat, okusovat, nevidím rozdíl," pronese bez známky strachu, že by mu tahle žena, byť oděná v uniformě, která by přeci jen měla značit hrozbu, přidělávala starosti nebo by byla schopna mu ublížit - což se mohlo stát z vteřiny na vteřinu, ani by nemrknul. "Jsi Illyrijec. Jsi v armádě. Jsi..." Teprve nyní přišlo zamyšlení pohrávající si s jeho mladistvými rysy obličeje. Přemýšlel, jak charakterizovat její chování. Bála se ho? Ne, nevykazovala takový rys ve tváři. Nedůvěřivá? "... Obezřetná," doplní po chvilce, očividně potěšen správným výběrem slov, pokud se mu nerozhodne oponovat a hodit mu jiný příznak svého chování na hlavu.

"Chci znát tvůj názor." Žádná informace o tom, že před chvíli sám okusil chuť lučního kvítí, nic osobního neprozrazoval. Ani to, kdo je, odkud přišel a kam se chystá. Zajímala ho ona - tedy spíše její odpověď na otázku. "V každé minutě je to jednou a v momentě dvakrát," sdělí jí jen tak mimochodem jednu ze svých oblíbených průpovídek, které ho provázely na každém kroku. "Je odsud. Tamhle," mávne rukou kamsi za sebe, kde opravdu rostla řada drobných fialových kvítků, přesně takových, jaký držel mezi prsty. "Sněz ho. A pověz mi odpověď." Jako by se snad jednalo o nějaké tajemství, po kterém jeho srdce prahlo. Mohla mu snad přinést požadované ukonejšení chvějícího se srdce? Odpověď na hloubavou otázku? Aniž by čekal na reakci, přistoupí ještě o kousek blíž, strkaje jí květinu rovnou pod nos.

"Není rozsáhlý. Znamená rozsáhlý u tvého druhu něco jiného?" S hlavou nakloněnou na stranu pozoroval ženu před sebou. Odhadovat její věk si nedovolil, mohla být mladší, starší nebo klidně stejně stará jako on, neměl žádná data, na kterých by výsledek bádání založil a propočítal optimální počet let. Mátla ho svým sarkasmem, který ještě nedovedl pochopit, byť se s ním střetl u babičky, která ho v hojné míře využívala, když se jí protivilo jeho chování. Nebo původ. Vlastně celkově, co udělal, na co myslel nebo dokonce i svou existencí, která jeho matku připravila o post kněžky, jak babička dramaticky naznačovala, což netušil, zda je pravda nebo pouze touha omlátit mu atypický původ o hlavu. Očima se opět zaměřil jejím směrem, hledaje odpověď na svůj požadavek. Zdálo se, že se jí protivilo odpovídat mu na cokoliv. "Co je pokusné morče?" Zájem, více než opravdový, hraničil s posedlostí, díky které se začalo jeho tělo probouzet k činnosti - tentokrát však aby objevil zápisník ukrytý v kožené brašně přehozené přes rameno, odkud vylovil tlustou knihu částečně popsanou různými informacemi a zmínkami. Na každou věc si vedl vlastní deník - na artefakty, magii, druhy víl, náboženství... Pro vše existoval pořádek, jinak by se jeho pedantská mysl zcela zcvokla. Na druhou stranu ve svých rozmarných náladách byl schopen vše přeorganizovat a pak úzkostně úpět nad vlastní hloupostí.

"Není hloupá," odpoví si pro sebe, nevěnujíc mladé Illyrijce takovou pozornost, jakou by si v tomto ohledu zasloužila. "Zajímalo by mě, jak chutná moment. Jak asi minuta. A jak písmeno M?" Snadno ztracený v myšlenkách si začal mluvit sám pro sebe, úsměv od ucha k uchu, než si něco načmáral do zápisníku, aniž by se hodlal v další minutě podělit o svůj objev. "Stále nezatáhla křídla úplně. Obezřetnost. Netrpělivost. Strach? Ne, ne," zavrtí hlavou nad várkou slov, perem si poklepávaje o spodní ret. Chuť pera i inkoustu znal, nic příjemného - a jazyk po něm měl modrý ještě týden. "Tvrdohlavost!" Náhlé vzpomenutí si správného slova poznamená s úsměvem na tváři, než doplní několik dalších slov. "Neomalenost. Nespolupráce." Teprve poté zaklapne zápisník, uklízejíc ho do bezpečí brašny. "Rozčilovala jsi se. Předtím," poznamená vzpomínaje si na její zvýšený hlas a vrčení, s nímž prakticky nadávala na jistý problém. "Štít na dvě věci," zopakuje po ní slovo od slova, div že ještě nenapodobí její hlas, přičemž gesto? To zopakoval - alespoň to, co stihl zahlédnout. "Když se zlobíš, vytvoří se ti vráska. Tady, přesně tady," a aniž by se dovolil, sáhne jí nad nos, naznačujíc místo, kde evidentně získávala pár let navrch. "Co nikdy neexistuje, když vyslovíš jeho jméno?"

"Tvůj druh je hloupý." Komentář vypálený bez začervenání, určený pouze na základě dat, která získal z jejího chování a odpovědí. "Nebo jsi hloupá ty," naznačí ještě jednu verzi, která by mu byla o něco milejší. Znamenalo by to, že Illyrijci možná nejsou tak nevzdělaní jako tato žena před ním. V takovýchto chvílích postrádal filtr, nerozuměl logice nezranit někoho svými slovy. Sám si většinu času nebral k srdci žádnou z urážek, míjely ho, nevěnoval jim pozornost. Proč by také ano? Nepokládal je za důležité. Ale někdy se jeho citlivé, rozechvělé duše dotkla neuvážená slova a Silean měl potřebu stáhnout se do pomyslné ulity, chránit se před zlým světem tam venku, dokud nenalezl dostatek síly, aby s hlavou vztyčenou procházel v roli badatele. "Něco se ti nelíbí. Bolí tě břicho? Tenhle výraz znamená bolest břicha," pokýve nad svou úvahou, tohle byla pravda. Nebo ne? Proč by se měla durdit za to, že jí pokládá otázky? Otázky nikomu nevadí. Ne, chyba - jemu vadily. Přišly mu vtíravé, ale za to mohl vliv jeho rasy, nikoliv charakter. A žena před ním nebyla Vulcanic, patřila přeci k Illyrijcům a těm otázky nemohly vadit. Potřese hlavou, čelo protne krátké zamračení. "Neodpověděla jsi. Pokusné morče, co je to?"] Potřeboval znát správnou odpověď, vědět, co to slovní spojení znamená. Život mu dával smysl pouze s odpověďmi na otázky, nikoliv bez nich. "Můžeš pojmenovat tři po sobě jdoucí dny bez použití středy, pátku nebo neděle?" Další z mnoha otázek, která padala jejím směrem, drobné hádanky, jimiž si okořenil život. Nebyla hloupá - na hádanky ne, ale jinak ano, což mátlo jeho mysl.

Rána, dost prudká a i bolestivá, že ji ještě pár chvil bude pociťovat, ale dlouhodobý efekt v podobě modřiny si naštěstí neodnese. Ne, že by mu to vadilo, ale mohlo se ho to při osamělých nocích dotknout. Mohl se přeměnit a ublížit tak spíš jí, kdyby pozměnil strukturu pokožky na kamennou a odhalil tak svou skutečnou identitu. Co by mu to ale přineslo? Uspokojení? Ne. "Za vnější půvab dočasnost je cena; esence jeho trvá nedotčena." Verš splynul z jeho rtů lehce, zcela iracionálně, ale Silean byl očividně potěšen svými slovy, přičemž si nezapomněl květinu přitisknout k hrudi. "Je chytrá. Chytrá a hloupá zároveň. Zvláštní to úkaz. Chci bádat víc, poznat tě. Tvou... mysl," prstem se přiblížil k její hlavě, ale zavčasu ucuknul, aby tentokrát nedostal ránu jako před chvílí. "Něco se stalo. Zlobíš se. Zlobila jsi se, když jsi přilétla." Zdálo se to logické, ostatně měla křídla a byla by hloupost je nepoužívat. "Potřebuješ někoho, komu se můžeš svěřit. Poslouchám." A aby toho nebylo málo, svá slova zakončí usazením se na zemi, sledujíc ji zvídavým pohledem.