Otherkion
Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.

Goto down
Kotlík
Kotlík
Admin
Poèet pøíspìvkù : 113
Join date : 06. 04. 18
https://otherkion.forumczech.com

Palis      Empty Palis

8/7/2018, 23:59
Palis      Palic

Město na velkém jezeře. Jako jedno z mála od svého vybudování nikdy nepadlo a jeho obyvatelé mohou být jedině rádi. Všechny domy i samotný palác jsou zde směsicí mramoru a skla. Krasné na pohled, ale už ne tak praktické při dobývání. V nedávné době si královna prosadila sochařství a všude po městě přibývají sochy všech vládců Cyry včetně jí a také její dcery.


Naposledy upravil Kotlík dne 28/4/2020, 21:52, celkově upraveno 1 krát
Tamala ci Palis
Tamala ci Palis
Poèet pøíspìvkù : 23
Join date : 01. 06. 18
Age : 100
Location : Cyra

Palis      Empty Re: Palis

9/4/2020, 22:23
Palácem v Palisu se neslo krásné klidné ticho, až na otravný hlas, který se linul z malého sálu, který sloužil někdy jako prostor pro výuku historie, jindy pro výuku umění, hudby, věd, a nebo jako třeba dnes pro výuku tance. "...tři, čtyři... Úkrok doleva...tři, čtyři... Teď doprava, nenene, říkám doprava, princezno, doprava... Ach ne, tak znovu," zklamaný hlas učitele vyplňoval místnost, když už po stopětapadesíté udělala bělovlasá slečna chybu v takové malichernosti, jako byli strany. Dnešní den byl poněkud zvláštní a poněkud se nedovedla sžít s tím, že venku za mramorovými zdmi a sklem se nachází překrásné město, její město, zalité touto roční dobou sluncem, které jenom čeká, aby mohla vejít do jeho ulic a trochu lépe ho poznat. Jenže jí nebylo přáno a ona musela opět stoupnout do původní pozice a opět se usmát na učitele tance, který jí trápil už dvě hodiny, aniž by dovolil přestávku. "Tak a začneme ...tři, čtyři..." Ačkoliv obdivovala jeho neutuchající elán ji to dnes naučit, nějakým způsobem jí ten její opouštěl a už nedokázala udržovat ani úsměv, který by mohl působit opravdově. Celá záležitost s tancem ji obvykle bavila, jenže teď ji už tlačili nohy z tanečních bot a začínala být unavená a i utrápená, čemuž napovídaly klesající koutky, které nakonec trkly i učitele, aby se na chvíli zarazil. "Je všechno v pořádku, princezno, nevypadáte moc dobře." Z úst kohokoli jiného by to možná mohlo vyznít urážlivě, ale panu Gretilie musela uznat alespoň to, že etiketu měl v malíku a už jen tón, kterým svoji obavu sděloval, vypovídal pouze o starostech a ne o urážkách. Proto mu věnovala malinko unavený úsměv doplněný pohledem velkých modrých očí. "Jsem v pořádku, pane Gretilie, pouze jsem poněkud unavená," připustila trochu sklesle a sledovala, jak se v učitelově obličeji mihlo poznání, že už to dnes asi opravdu stačí a propustil ji s tím, že si zítra ještě půl hodinku přidají. I tak to byl ale úžasný dárek, kterého ráda využila, když se odebrala do svých komnat.

Tak nějak doufala v samotu, se kterou by se mohla vytratit a užít si pár chvil krásného dne za zdmi paláce, jenže informace se tu šíří rychle a ještě než se dostala do komnat, už jí služebné začali chystat lázeň a přinesli jí večeři. To všechno bylo neskonale milé a pozorné, ale nějak jí to úsměv na tváři nevykouzlilo, byť do ní koupel i jídlo vpravily novou energii, skutečnost, že je oddalována její možnost zmizet jí koutky držela dole. Všechno se ale změnilo, když jí služebná zrovna dočesávala dlouhé bílé kadeře. "Budete si přát ještě něco, princezno?" Zazněl sametový hlásek služebné, která na ni byla vždy nejmilejší a občas jí samotné přišlo, že vidí, jak se cítí. Někdy dokonce měla za to, že i ví o tom, že se vytrácí ze svých komnat a pohybuje se občas sama po městě, když jí to situace dovolí, ale to bylo pouhopouhá domněnka. "Ne, děkuji, Horienne, to bude všechno. Jen bych poprosila, aby mě už nikdo nerušil, chtěla bych odpočívat." Malá lež jí z rtíků šla jen těžko, ale nedovedla se jí ubránit, neboť chtěla opravdu jít ven. Každopádně služebná pouze přikývla a nijak se nad tím nepozastavovala, než opustila komnaty a strážím před nimi dostatečně nahlas sdělila, že si Tama už nepřeje být rušena. To byl impuls, po kterém viditelně ožila, když se vydala k šatníku, ze kterého vytáhla vzdušné šaty zbarvené do tyrkysova, které byly v pase stažené bílou stuhou, aby držely nějaký střih, stříbrné sandály a černý prošívaný plášť, který nosila, aby ji nikdo nepoznal. Poté už si jen do vlasů dala stříbrný diadém, který měl zabránit neposedným pramínkům v tom, aby jí lezly do očí, a zároveň se jí líbilo, jak vypadá, byť to díky plášti s kápí bylo irelevantní. Nachystat se jí každopádně trvalo jen chviličku, než byla připravena vyrazit pryč. Samozřejmě nemohla jít dveřmi, ale díky neskonalé výhodě teleportace, o které nikdo neměl tušení, že by ji mohla ovládat, se během chvilinky ze své ložnice ocitla v jedné z postranních uliček Palisu.

Město, které do ní okamžitě vlilo život, z celého svého srdce milovala a stejně tak i lidi v něm, byť se sem naneštěstí mohla vydávat jen velmi málo a bez doprovodu stráží ještě méně. Teď se tím ale netrápila, když se vydala za hudbou, která hrála na jednom z menších náměstíček, kde se dnes očividně sešli muzikanti, aby druhým hráli pro radost. Ať už by mohla myslet prodejce ve svých stáncích, kteří nabízeli své zboží, nebo ty, jež se po nějakých jejich výrobcích poohlíželi. Nejvíce se však ale zavděčili smějícím se vílám, které tančili v kruhu a jejich úsměvy mohli konkurovat záři slunce, jehož poslední paprsky se odrážely v okenních tabulích a všudypřítomném skle. Mnohdy litovala, že se neučí takovéto tance, ale podobné úvahy odsunula většinou stranou dříve, než jí stačilo dojít, že by se je neměla s kým učit, jelikož skupina tanečníků byla rozhodně větší než taneční skupina čítající dvě víly. Jí a pana Gretilie. Každopádně jí po chvíli zaujaly i různé stánky, ke kterým se chodila koukat a občas se i nadchla pro nějakou věcičku, než se posunula zase dál, nevšímajíc si okolí, takže párkrát omylem do někoho narazila. Usměvavé rty vykukující pod kápí v kombinaci se slovy omluvy ale vždy spolehlivě zabraly, než se vytratila k jinému stánku, který ji zaujal.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 370
Location : Fiplin

Palis      Empty Re: Palis

9/4/2020, 23:30
V horách bylo vždycky pěkně, nebo tedy, na jejich úpatí, kde měl svou kovárnu. A její poslední návštěva v podobě raněné víly také nebyla nejhorší, loučili se v dobrém, ale nebyl si jist v jak dobrém se vlastně rozcházeli každý svou stranou, rád by to nazval jistým druhem přátelství. Přece jen měl v sobě jistý druh naivní touhy si skutečně myslet, že jsou přátelé, přece jen ta drobná kresba byla poměrně hodnotným dárkem za pár slov a malé fópá s křídly, jež společně s Cal zažili. Ovšem nic co by jej mělo poznamenat déle než na pár minut. Poté co odešla strávil venku ještě několik hodin, než se vrátil k práci. Bylo něco kolem půlnoci a kovárnu zalilo světlo jen jeho rozsvícených svícnů a horkost z výhně. Něco co měl skutečně rád a dělalo mu radost, mohl konečně dokončit svou práci a den na to s valnou většinou svých zbraní vyrazit do Hedenu. Tam bohužel, ke své smůle tentokrát moc zbraní nenechal, tamní kovář a jeho dobrý přítel, jež byl vlastním původem z Cyry si vzal jen část původně objednaných zbraní. Ne že by kvalita byla špatná, to by Artë do svých rukou nikdy neřekl, ale bylo pravdou, že jeho přítel mu měl co více nabídnout, když jej poslal do jeho rodného města v sousedním království. Artë svou zvědavost a touhu po jistém dobrodružství nikdy neuměl skrýt. Možná byl odpadlíkem své vlastní rodiny, nebo jak by to jinak nazval, když jej už několik týdnů nekontaktuje ani jeho matka. Rád by tvrdil, že obavy v jeho tváři, když odlétal z Hedenu ve směru města na velkém jezeře, jsou jen malichernou součástí jeho nepěkných vzpomínek, ale bohužel to byly jeho reálné obavy, jež ho často držely při zemi. Stále doufal, že je jeho matka i sestra v pořádku, ale návštěvě rodného domu se vyhýbal. Než stihl opustit myšlenku na svou drahou matku a sestru byl dávno vysoko v pracích a po křídlech mu proudil příjemný studený vítr. Ráno vyrážel do Hedenu brzy a čas se tam zdržel, pokud poletí touto rychlostí po poledni by měl dorazit do toho nového města.
Na to jak často na své poměry cestuje se svými zbraněmi například do Evasiru, v Cyře nikdy nebyl - nebo tedy ne v jejím hlavním městě. Přistál hned na jeho kraji v postranních uličkách a podle nápovědy, jež mu ještě v Hedenu ráno nechával jeho přítel hledal kovárnu jeho otce. Ačkoli byl Loren mladým kovářem, byl šikovný a Artë jeho odevzdanost městu podporoval i přesto, že sám by se své zapadlé kovárny na úpatí hor nevzdal. Možná tu byla ta touha být neustále na blízku své sestře, která o něj jeví zájem asi jako kus shnilého jablečného koláče. Jen ta myšlenka jej prudce píchne u srdce. Sentimentalita sice nepatřila  jeho silným stránkám, ale byla jeho naprostou součástí - obzvlášť pokud jeho myšlenky proudily špatným směrem. Když ale konečně zahlédl vývěsní štít kovárny, lehce se pousmál na hrdostí nad svým smyslem pro orientaci a vešel dovnitř. "Zdravím, jsem Artë, posílá mě za vámi váš syn Loren.." pronesl s vřelým úsměvem. K jeho překvapení byl otec jeho dobrého přítele v přibližně stejném věku jako on sám. Nikdy se neuvědomil jak je jeho přítel ve skutečnosti mladý. Ačkoli obchod proběhl úspěšně a padlo i několik málo šálku dobré medoviny, přesto ho stále něco táhlo zpět k horám v neblahém tušení. Věděl, že zima je ještě daleko a jeho sestra ještě stále prochází výcvikem a velké nebezpečí jejím křídlům nehrozí. Přesto měl v sobě ten divný pocit a to všechno díky té divné Calico, jež jej nahlodala zvláštními dotazy - ačkoli se vůbec neslučovaly s jeho rodinou. "Artë, jdeme k našemu stánku, přidej se k nám. Bude muzika, zatancuješ si.. nemůžeš znát Palis jen jako nitro kovárny.." jeho společník Mira se na něj vesele usmíval a plácal jej po zádech, když jej sebou bral ke stánku. Nemohl nic jiného než té náladě znovu propadnout.

Po chvíli stráveném na náměstí, kdy si křídla tiskl k zádům tak pevně, že občas skutečně pochyboval o tom, že tam nějaká ještě má, aby se o ně lidé moc neotírali. Nebylo to lehké a čas od času do něj někdo vrazil - což bylo stále lepší než přímé doteky, které tak nesnášel. Přes lehké nepohodlí co se jeho křídel týče, se ale nakonec dobře bavil. Hudba mu zalézala do uší a on si ji brzy vesele pobrukoval s muzikanty. Nebyl žádný taneční mistr a věděl, že by akorát někoho mohl posrážet, kdyby si přestal dávat pozor na křídla, takže jen postával u stánku s Mirou a sem tam prohodily pár slov a nebo se střídali ve specifikaci zbraní, jež společně daly dohromady pro dnešní nabídku. "Obejdu si to tu." oznámil už k večeru. Miro neměl problém, naopak jeho plán podpořil. Artë byl nesvůj z jisté větší účasti lidí a nedělalo mu to dobře, raději by se vytratil, ale zvědavost nad produkty u stánků byla o dost větší než vnitřní nepohodlí, jež mu množství lidí ochmatávajících nechtěně jeho křídla přinášela. Zrovna když ve snaze uhnout jednomu malému klukovi, který nechtěl pochopit, že na křídla se jednoduše nesahá, dělal malou otočku doprava, připadal si jako nějaká hračka pro kočky, peříčko na špagátku co se s ním točíte dokola a kočka za ním běhá jako smyslů zbavená. Zaplul mezi dva stánky, obešel je a ohlížel se po klukovi, který ztratil zřejmě svou stopu a šel hledat jinou oběť svých nepromyšlených činů. Nedíval se dopředu a možná to bylo příčinou jeho nárazu do dívky zahalené v plášti. Instinktivně napřáhl ruce dopředu, aby ji při případném pádu nakonec zachytil, i když nevěděl jakou silou do ní vrazil.
Tamala ci Palis
Tamala ci Palis
Poèet pøíspìvkù : 23
Join date : 01. 06. 18
Age : 100
Location : Cyra

Palis      Empty Re: Palis

10/4/2020, 00:34
Každá minuta, kterou trávila na malém náměstíčku naplněném hudbou, smíchem a všeobecným veselím, pro ni byla jako balzám na její lehce utrápenou dušičku a dávala jí prostor být na chvíli bezstarostnou dívkou, která ne nemusí starat o nějaký hloupý turnaj dědiců, který má dle své matky povinnost vyhrát, stejně tak se nemusela starat o to, jestli má zítra hodinu tance, zpěvu, boje nebo čehokoli jiného, protože to najednou bylo hrozně vzdálené. Vždycky, když se dostala do města, se tyto věci, které mají v jejím běžném životě neodkladnou důležitost, zdáli hrozně malicherné a tak vzdálené, že nemělo moc velkou cenu se jimi zabývat. Mnohem zajímavější byla záplava barevných sukní vlajících uprostřed náměstí ve veselých otočkách, které předváděly krásné tanečnice užívající si pozornost mládenců, kteří je k tanci nejspíše vyzvali. Stejně tak zajímavé byli veškeré stánky, kterých i v tomto relativně malém prostoru nebylo zrovna po málu a bylo nemožné určit, kdy je se svojí nastalou zvědavostí, která se propojila s roztěkaností, projde všechny. Nějakým způsobem nedovedla chodit postupně a musela všelijak přecházet jednou k tomu, jednou k tamtomu, že ani nevěděla, kam vlastně míří, ale hlavně že koukala po krásný, zajímavých a všelijak roztodivných věcičkách. "Promiňte, co je tohle?" neodpustila si otázku u stánku, který nepochybně nabízel hračky pro malé děti, jelikož některé z nich poznávala, ale jedna z nich jí byla docela cizí. Malá lesklá kulička, která byla vlastně průsvitná a uvnitř ní se skrývala malinkatá osůbka. Nechápala, k čemu by ta věc mohla sloužit, dokud jí ji prodejce s úsměvem nevzal z rukou a malinko tu kuličku nepootevřel. Následně už to bylo prostě jen kouzelné, když se ukázalo, že je to hračka znázorňující malinkou vílu zabalenou ve svých křídlech, která je umí rozbalit a potom vzlétne. "Bohové, to je nádhera..." uniklo jí ze rtů, když byly její očka fascinovány onou magickou věcičkou. "Jste opravdu velice šikovný muž svého řemesla." Pronesený kompliment mohl zahřát muže u srdce, ale bohužel si nemohla žádnou z jeho hračiček koupit, i kdyby byla sebemenší, protože by tak bylo až moc snadné zjistit, že někde byla, proto se s ním pouze rozloučila a pospíchala zase jinam, než aby jí bylo líto, že si opravdu tu malou vílu vzít nemůže.

Nakonec to stejně vyhrál možná trochu mlsný jazýček, na kterém se sbíhaly sliny díky nejrůznějším vůním, kterými bylo náměstí naplněno. Ať už se jednalo o vůni malinových koláčků nebo třeba obyčejných koblížků, sladké jí vábilo k sobě, jako by měla být moucha sedající na lep. Nemohla si pomoct a postupovala pomalu ale jistě ke stánkům, kde už z dálky viděla nějaké dobroty. K absolutní ignoraci víl okolo jí ale přiměl stánek, který svým nápisem hlásal nabídku zmrzliny včetně její milované višňové. To ji donutilo ťapkat si přímo pro ni absolutně si nevšímajíc svého okolí, které se jí úspěšně vyhýbalo, než se dostala do cesty vílímu muži, který do ní očividně nechtěně vrazil, až malinko zaškobrtla, ale nakonec svoji rovnováhu získala nazpět, jen to asi nebylo tak elegantní, aby to třeba stálo za pochvalu od jejího učitele tance. Spíš by se zhrozil, ale to bylo teď vedlejší, jelikož si prvně nebyla tak docela jistá, jestli to byla vina její nebo jeho. "Já... Moc se omlouvám..." Svoje slova začala poněkud zaraženě, než se k muži otočila úplně a povšimla si, že byl nejspíše připravený ji chytat. To mohlo znamenat buď to, že do ní opravdu vrazil, nebo to, že byl prostě jen vždy připravený chytat nešikovná stvořeníčka, jakým byla v tuto chvíli i ona. Jenže to nebylo tak docela to, čím se rozhodla zabývat, protože její očka rozzářilo to, když si všimla jeho křídel. Sice se s pár okřídlenými vílami už setkala, jelikož její matka měla při nejmenším v oblibě Torryny pro jejich líbezné hlásky, které lahodí uchu nejvíce, když zpívají, ale tahle víla byla docela něco jiného. Illyrijci nebyli v Cyře zrovna na denním pořádku, takže nebylo kupodivu, že jich moc neviděla, spíš žádného, když nepočítá jisté hodiny, ve kterých probírala s učitelem stavby křídel víl, co jimi disponovaly. "Bohové, vy jste Illyrijec!" Sice mluvila omámeně a celkem potichu, ale s jistou dávkou nadšení, která jí dodávala na docela dost mladém dojmu. Jenže stále byla dosti při smyslech na to, aby si uvědomila nějaké ty základy slušného chování, což ji donutilo zatvářit se pro změnu lehce jako by ji opařili. "Já-já se omlouvám, tohle bylo nezdvořilé... Chtěla jsem tím jen říct, že... No je celkem nezvyklé tu narazit na někoho vašeho druhu... ehm..." Tak nějak se zamotala do svých vlastních slov a postupně věnovala pohled raději spíše svým nohám než jemu, protože se jí do tváří začínal vkrádat nach, který jí nebyl vyloženě po chuti. Jenže k němu musela lehce vyděšený pohled zvednout přeci jen ještě jednou, když si uvědomila další věc, která by nemusela být po chuti pro změnu tomu nebožákovi, co na ni narazil. "Promiňte, nedotkla jsem se vašich křídel, že ne? Jestli ano tak se opravdu hluboce omlouvám," pronese lehce ztrápené, když se její hlavinka snaží přijít na to, jak by k takovému absolutně nevhodnému narušení Illyrijcova osobního prostoru vůbec mohlo dojít. Vlastně došla k názoru, že k tomu nejspíše nedošlo, ale ujištění bylo vždycky na místě, podobně jako bylo v danou chvíli na místě to, že si stáhla kápi, která jí trochu povyjela nahoru, opět trochu víc do obličeje, aby ji nikdo nepoznal, ale to už mohlo dojít nejspíše pouze jí.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 370
Location : Fiplin

Palis      Empty Re: Palis

10/4/2020, 21:00
Procházel mezi stánky a prohlížel si produkty na nich. Často nebýval středem pozornosti, ale rád sem tam prohodil něco se stánkaři. Možná by v sobě našel i kus toho svého sentimentu, aby si nějakou malou památku na toto místo odvezl zpět do Fiplinu, ale nemohl se rozhodnout co by si tu vybral a už vůbec neměl dvě a dvě dohromady co by s tím doma pak dělal. Mohl by to dát matce až se sestrou přijdou opět podívat, jestli ten neschopný ničema ještě pořád žije v malé kovárně na úpatí hory. Jeho sestra jej častovala nadávkami často a bohužel on ji stále miloval jakoby to byla malá nevinná dívka, jež nemá sebemenší tušení co dokáže několik let bolesti a tréningu od jejich otce. Jenže dokonce i Lótu při ni trochu zjihl. Bohužel Artë v tom odpouštění neviděl. Pokaždé, když se na sebe podívali, nebo se jen bez pohledu či slova minuli cítil napětí mezi nimi a div necítil i tu špatnou a temnou auru jež mu stoupala kolem hlavy pokaždé, když mu vyvstala v takové situaci myšlenka na to, jak by otci nejradši urval obě křídla a pak ránu zalil hustým roztaveným cínem. Bohužel nechápal jak se v něm tato temná myšlenka dokáže živit již tolik let co je z domu. Čekal by, že se po čase uklidní, ale přišlo mu, že se jeho stav co se vztahů s rodinou spíše zhoršoval a o jeho ne příliš oblíbeném dotýkání od jiných ani nemluvě. Pokračoval mezi stánky, když se na něj přilepilo jakési zdejší dítě. Udělal by cokoli proto, aby jej setřásl, dělal kolečka, snažil se zrychlit krok, dokonce se pokusil politicky vysvětlit, aby na něj rozhodně nesahal, že mu to není příjemné, ale co dítěti zakazuješ jakoby jsi dovoloval. Takže nakonec skončil u rádoby hry na honěnou uprostřed přeplněného náměstí, k jeho zběsilému kličkování před malým chlapcem mu hrála příjemná muzika a jemu přišlo, že se k malému chlapci najednou přidali další děti, které to celé považovali za hru. Zatím co Artë z toho byl docela nešťastný.

Když se mu konečně podařilo uniknout bandě malých hráčů hry na honěnou, do někoho vrazil. Samozřejmě instinktivně napřáhl ruce kupředu, aby ženu chytil což nakonec nebylo ani potřeba. Byl poměrně nebezpečný když byl ve velkém množství lidí a mnohdy si tuto skutečnost ani neuvědomoval. "To já se omlouvám, vrazil jsem do vás.. nedával jsem pozor na cestu." stáhl ruce k tělu a pravou z nich si vjel zahanbeně do vlasů a pak se poškrábal na zátylku. Spíše než svědění však byl zcela odrovnán svou vlastní nešikovností a nedbalostí vůči ostatním. Kdyby věděla, že ve skutečnosti schovává sám sebe, před dětmi rozhodně by se k němu tak mile nechovala. Nebo si to alespoň myslel. Kdo by taky utíkal před dětmi, jsou to jen děti.. Děti s nenechavými prackami. Při té myšlence, že by mu halda malých ručiček, chtěla zkoušet citlivost křídel, kterou nemá jej znepokojovalo víc, než to, že na něj dívka koukala jako na ztělesnění bohyně. Nadšení s jakým nakonec dívka pronesla další větu jej uvedlo do rozpaků. Byl si jist, že by ho sem přátelé rozhodně nepustili, kdyby to bylo zakázané, aby sem vstoupil, dokonce by vsadil kus své životní práce za to, že kdyby to nezákonné bylo, už by dávno seděl někde u kůlu pod výslechem. A nebo mám jen hodně bujnou fantazii. Omámeně kývl. Nebyl si jistý co na takové prohlášení má říct. Má zvednout ruce udělat nějaký veselý škleb a zakřičet něco ve stylu "Kdepak, dobrý kostým, naletěla! nebo snad "Jistěže, vypadám snad jako vesper? ani jedno však jeho myšlenkám nelahodilo tak, jako obyčejné kývnutí na souhlas. "Eh.. ne v pořádku.. Já, jsem tu jen na návštěvě u přátel.. byl bych dávno pryč, ale přemluvili mě.. abych se podíval sem.." obeznámil ji s důvodem své přítomnosti. Přitom vůbec netušil, jestli se ještě omlouvat, nebo jestli skutečně mělo být její nadšení zrovna nevhodné. Možná nebyl nijak extra vychován k znalostem etikety, aby mohl poznat jak moc nevhodné to mohlo skutečně být. Křídla. Zase zmínka o jeho křídlech. I kdyby skutečně do něj vrazila a dotkla se křídel stejně by to necítil, nebo minimálně pokud by se zrovna jako štěstím naplněná osoba netrefila do jednoho ze dvou míst, která ještě nějaký ten cit mají, ale ta jsou na tak hloupých místech jeho křídel, že by se jí to povedlo jen skutečnou záhadou. Přesto ho ta myšlenka opět znepokojovala a přitom si nebyl ani zcela jist proč to nemá rád? protože by mu to připomínalo jeho prohru s otcem a ztrátu Illyrijského znaku, který všichni znají? Proč vždycky všichni vědí zrovna o takovýchto věcech - nemohou třeba vědět něco o tom jak mají křídla vliv na let?  "Ne, ne.. myslím, že jste je minula." Odpověděl stručně. Skutečně si nebyl jist a když už by to snad bylo vyvolávalo to v něm jen nepříjemný pocit. Ničím nepodložený nepříjemný pocit. A to by bylo hloupé obhajovat.

Rozhodl se, že nejlepší bude změnit téma. "Nic to nemění na tom, že jsem do vás vrazil." rozhlédne se kolem. "Měla jste namířeno ke stánku se zmrzlinou? Mohu vás na jednu pozvat jako omluvu?" navrhl. Rozhodně neměl v plánu vykoupit si odpustek, ale přišlo mu jako správné ženě nějak ten šok z toho, že do ní vrazil Illyrijec uprostřed hlavního města Cyry, což dle jejich slov bylo velice neobvyklé, vynahradit. Počkal si na její odpověď a snad, doufaje že bude kladná zamířil v jejím doprovodu ke stánku se zmrzlinou. "Mimochodem, jmenuji se Artë.." natáhl k ní ruku, když se postavili za právě objednávající vílu. Sice mu přišlo nepodstatné, aby věděla jak se jmenuje ten někdo, kdo ji uprostřed tržnice div nesrazil k zemi, ale kdyby se snad po čase rozhodla, že ji to způsobilo ujmu na duši, nebál se za to nést zodpovědnost. Vždyť to skutečně byla nakonec jeho hloupá chyba.
Tamala ci Palis
Tamala ci Palis
Poèet pøíspìvkù : 23
Join date : 01. 06. 18
Age : 100
Location : Cyra

Palis      Empty Re: Palis

11/4/2020, 00:26
Ujištění, že náraz nebyl její chyba, jí jistým způsobem uklidnilo, ale také ji donutilo malinko se začervenat, protože to klidně mohlo být i opačně, kdyby on vyšel o chvíli dříve a ona o chvíli déle, jelikož pozornost své cestě věnovala asi stejně jako on. Omámená svým cílem do něj mohla vrazit stejně tak. "Ach... V tom případě přijímám omluvu, ale nic se nestalo, také jsem se mohla koukat lépe," pronesla docela povzbudivě, když si všimla, že je muž před ní poněkud nervózní. Minimálně jí to tak přišlo dle gesta, ve kterém se začal škrábat na zátylku, pár jejích strážců to dělávalo, když jim složila nějaký kompliment, aniž by si pořádně promyslela všechny způsoby, kterými by si je mohli vyložit. Většinou se to ale ujasnilo velmi rychle a s některými se tomu i zasmála. Tohle ale nebyl ten případ. Tomuto muži se hlavou honilo něco docela jiného, ale ať už to bylo cokoli, ono nechtěla, aby se cítil špatně. Přeci jen byla Cyra její zemí a nebylo by moc hezké, aby na ni poté vzpomínal rozpačitě, nedejte bohové ve zlém. Jenže se ani nezdálo, že by tomu nějak ona sama pomáhala, neboť její neomalenost ho možná trochu vyváděla z míry zrovna tak. Možná hold moc mluvila a moc se pro něco nadchla. Ale nějak to z ní šlo samo, dalo by se tvrdit, každopádně se nezdálo, že by její nadšení bylo přeneseno i na muže před ní, proto malinko začala používat i svoji pěknou hlavinku a utřídila si myšlenky, aby ho nemohla urazit, uvést do rozpaků nebo jinak psychicky poškodit nějakými nešikovnými slůvky. "To je milé, že jste zůstal, aby jste jim udělal radost," pronesla opatrně svoji domněnku, která by mohla být tou správnou, přeci jen ho nemuseli nejspíše jeho přátelé přemlouvat, kdyby tu chtěl být jen tak a neudělal jim prostě ústupek. "A jak se vám v Cyře zatím líbí?" Nedokázala si odpustit jistý projev zvědavosti, neboť by ráda slyšela nějaký názor návštěvníka její země. Přeci jen to nikdy nemohlo být na škodu, vědět, co se návštěvníkům její země líbí nebo naopak nelíbí. Když se to tedy nebude nutně vztahovat k její osobě, to už by nebylo vyloženě dobré. "Dobře, to je dobře," dovolí si ještě zareagovat na zmínku o jeho křídlech, ale dále to nerozváděla. Možná byla tak pozorná, že si všimla, že to mu to opět nebylo nejpříjemnější, nebo jí to samotnou spíše malinko přivádělo do rozpaků, když si spojila pár informací o illyrijských křídlech. Zkrátka to nebylo téma, která by chtěla nadále rozbírat.

Asi i proto se jí roztáhl úsměv, když se téma stočilo k něčemu docela jinému. I když nebyla naštvaná, zrovna takováhle forma omluvy, kterou ani nepotřebovala, jí ani v nejmenším nevadila, spíše jí Illyrijec pouze udělal radost a přiměl ji vesele souhlasit. "S takovou byste do mě mohl klidně vrážet každý den. Ale udělala bych to malinko jinak. Jelikož vám tu srážku nedávám za vinu, mohli bychom se pozvat každý zvlášť, ale musíte ochutnat moji oblíbenou višňovou, protože je naprosto skvělá," navrhla naprosto bezelstně a věnovala mu zářivý úsměv. Přeci jen tohle byla jedna ze světlejších kapitol jejího bytí, objevení višňové zmrzliny se u ní uskutečnilo už, když byla ještě malinká, a od té doby jí tahle mražená pochoutky vždy dovede vyčarovat úsměv. Nebylo tedy divu, že šla poslušně s ním až ke stánku, kde se zařadila vedle něj přijímajíc jeho ruku, když se jí představil. "Velice ráda vás poznávám Artë, já se jmenuji Tama... Tama," lehce nervózně se usmála, když málem řekla na veřejnosti celé své jméno a skoro tím prozradila, že tam nemá co dělat. Vlastně i zkrácenina jejího jména mohla někoho zaujmout, ale ona se uklidňovala tím, že určitě existuje velká spousta víl, jež mají jméno Tama, Tamara, Tamabella nebo kdovíco ještě a že to nebude zas tak zvláštní a že si to nikdo nespojí s vílí princeznou, která bez stráží ani nemůže vytáhnout paty z paláce. Zatím to nevypadalo, že by si jejich hovoru vůbec někdo všímal, takže se zas tolik neobávala, že by si způsobila problémy, které by nakonec slízl stejně chudák Rey. Pro teď to ale tak nějak sebejistě hodila za hlavu, protože chtěla věřit, že to prostě nikomu ani omylem nedojde. Proto se dokázala zase naplno věnovat zmrzlině a také zmrzlinářce, kterou okamžitě požádala o dva kopečky její oblíbené zmrzliny, aby se její nejnovější známý neměl šanci vymluvit. Možná to bylo poněkud nečestné, ale ona to myslela pouze v dobrém. Navíc to byla přeci jen její podmínka. Proto mu také jeho zmrzlinu podala, ať už ji chtěl nebo nechtěl. Nejspíš si i trochu umanula, že teď už prostě potřebuje jeho názor, když už došla tak daleko. "Jsem si téměř na sedmdesát pět procent jistá, že by vám mohla zachutnat, já ji zbožňuji už odmalinka." Informace, kterou mohl považovat za čistě nedůležitou, jí vyklouzla ze rtů, když sama ochutnala svoji zmrzlinu a mohla jenom spokojeně zamručet, protože jí tato chuť zaručeně chyběla celou zimu, kdy se se zmrzlinami nikdo neobtěžoval. Poté se ale stejně zvědavě podívala na Artëho, aby zjistila, jestli ho opět nějak nerozhodila nebo jestli je celkově vše v pořádku. Asi jí v tuto chvíli nenapadlo lepší řešení jakéhokoli možného problému než právě višňová zmrzlina.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 370
Location : Fiplin

Palis      Empty Re: Palis

11/4/2020, 18:21
Mohla se koukat a nemusela. To samé mohl on. Mohl a nemusel. Byl rád, že přijala jeho omluvu, ale už ne tolik, že jeho vinu zpochybňovala a nakonec byla chyba na obou stranách. Přesto se pocitu vlastní viny zcela nemohl zbavit. Mohlo to dopadnout hůře, mohl ji srazit na zem a bez mrknutí oka by se dostal do nepříjemného křížku s někým koho ani nezná. Ale dívka vypadala mile, tedy to co díky své výšce zpod kápi viděl, což mohla být tak maximálně brada a ústa, když si následně dívka stáhla svou kápi více do obličeje. Nebyl někdo kdo soudil, nebo někdo kdo by měl tendenci ptát se na možné nepříjemné věci - sám by nebyl rád za dotazy proč se tak vyhýbá jiným koutům, nebo proč nemá rád doteky. Mohl jen uvažovat o tom, co je dívčiným důvodem se takto skrývat do nádherného pláště? Přišla si snad ošklivá? Měla nějakou jizvu? Je tu nelegálně? Možná je to princezna v utajení, Artë.. nebuď hloupý. jeho hlas měl vždy svou jasnou cestu po které kráčel. Ovšem pro jednou urážel jen jeho a ne ženu před ním. A když se nad tím drobněji zamyslel, byl to on, kdo tentokrát uvažoval velice špatně. Proč je vždy úplným opakem? "Spíš oni ji chtěli udělat mě." odmlčel se a usmál se. "Nechtěli abych opustil Cyru, bez toho abych viděl víc než kovárnu.." přizná, samozřejmě vynechal všechno co se týkalo jeho rádoby chycené deprese kvůli jeho sestře. Stejně jako ho tato skutečnost nakonec chytila mezi stánky. Dnes skutečně potřeboval rozptýlení a jemu se zdálo, že to na něm poznal snad úplně každý kdo jej chvilku znal. Byl rád veselý, ale jeho vztah se sestrou v něm stále zůstával stejně naivní jako když se jeho sestra narodila. Doufal, že jeho matce konečně dojde co je jeho otec zač a místo toho nakonec skončil jako odpadlík on. A to i když jeho otec přišel o práci. "Abych pravdu řekl, kromě nádherné krajiny plné jezer, kterou jsem jen míjel cestou sem, kovárny a tohoto náměstí jsem toho moc neviděl." přiznal. Nebylo to moc věcí k vidění. Ano náměstí bylo nádherné a plné hudby, kterou on sám také zbožňoval, ale co víc od toho. Nechtěl soudit celou Cyru jen podle pár pohledů, ale také nehodlal pokoušet dál svůj orientační smysl, aby se ztratil v uličkách. "Rád bych si město prohlédl celé, ale mí přátelé nemají čas a já jsem spíš na les, než na ulice.." usmál se. Chtěl tím naznačit to, že se sice dokáže skvěle orientovat v přírodě a ještě lépe v horách, než mezi domy někde ve spletitých uličkách města. Možná žil ve Fiplinu, Illyrijské hory byly jeho domovem od jeho narození, ale kromě lesa, hor a tábora kde trénoval neznal moc město a nějak se to na něm projevit muselo. Velká města zkrátka nebyla něco, co by zvládl projít po svých aniž by se nakonec ztratil.

Nad její další poznámkou se usmál. "Neměl bych s tím problém, příjemná společnost krásné slečny, je vždy přínosná." Složil trochu kostrbatý kompliment. Kdyby to měl prát zcela doslovně a využít všechnu svou fantazii možná by z toho dokázal dostat i nějaký neslušný podtext, ale naštěstí on takové myšlenky neměl. Nebo tedy on jako takový ne, jeho hlas v hlavě ale ano. Nejraději by se za tu myšlenku nafackoval, neboť sice ten hlas vycházel odněkud zdaleka, jakoby ani nebyl jeho součástí, ale on moc dobře věděl, že jeho součástí je. O to větší to byl vždy boj. Nadšení, které ale dívka měla jen díky zmrzlině v něm vyvolalo velice příjemný potěšený pocit. Svým způsobem by se to nadšení dalo považovat za skoro až dětské a to vš jen kvůli višňové zmrzlině. "Sice dávám přednost pistáciové, ale když je to vaše přání rád vám ho splním." Vlastně to bude podruhé v životě co zmrzlinu jí. Naposledy to bylo před tím, než jeho otec zahájil jeho tréning. Byl to jeden kopeček pistáciové, když byl s matkou ve městě, jiné příchuti ani neznal, ale nerad by působil jako někdo, kdo pomalu neví jak zmrzlina vypadá. Navíc se mu líbila ta dětská radost, jakou z toho dívka měla. Postavil se v jejím doprovodu do fronty na zmrzlinu a neváhal se jí přestavit a podat jí ruku. "Potěšení je na mé straně." mile se usmál a jemně její ručku stiskl, potřásl si s ní a poté opět pustil, aby mohl ruku stáhnout k sobě.  Netušil s kým má tu čest, jméno mu nebylo podobné, dokonce ani nevěděl mnoho o zdejší královské rodině, ale jméno se mu líbilo. Mohl si jen domýšlet zda je zkráceninou něčeho delšího, nebo jen jednoduše řečené. Marteinë, nikdy zkratky neměla ráda. Nezkoušej ji nahradit, Artë.
Přijal od dívky višňovou zmrzlinu a nijak se do její spontánní objednávky nevměšoval dokud nedošlo na placení. Vytáhl mince a podal je stánkařce s vřelým díky, které mu spadlo v rychlosti ze rtů, když zamířil lehkým krokem od stánku, aby nemohla nic namítat, že stejně zaplatil za obě zmrzliny. Pod dohledem dvou očí dívky, zmrzlinu ochutnal a musel uznat, že na jeho druhou zmrzlinu v životě to vůbec nebylo špatné. Konec konců, byla tu studená pochoutka a i když višně moc nemusel, tady se jejich chuť zvláštně rozplynula a spíš by je považoval za příbuzné třešní, než jejich původní, přírodou zvolenou, podobu. "Musím uznat, měla jste pravdu." kývl na souhlas. "Je vlastně docela dobrá. Děkuji za radu při výběru." dodal ještě vzápětí a vynesl trochu na povrch, že neměl moc na vybranou, když se dostali k výběru. Ale širokým úsměvem naznačoval, že mu to vadí jen skutečně pramálo. Ona to nebyla ani taková tragédie, že si neměl šanci vybrat, kdyby totiž neměli pistáciovou, asi by se proměnil na díte co neumí mluvit a ukázal by prstem na jednu z možných barev jako volbu na slepo.

"Vy jste se tu asi narodila, že? Byla jste někdy mimo Cyru?" pokračoval v konverzaci a snažil se stát tak, aby nikomu nedával na obdiv svá křídla, ale nijak extrémně mu to nešlo. Obzvláště když se opět objevil ten zvídavý chlapec a potichu za ním ťapkal, aby obě ruce položil na jeho křídla. To co by jiný Illyrijec dávno cítil si Artë uvědomil až po docela dlouhé chvíli.  Tedy dřív než mu to došlo si toho musela všimnout minimálně Tama a jeden ze stánkařů, který chlapce okřikl, aby toho okamžitě nechal. Teprve potom se Artë pootočil, aby ke své hrůze zjistil, že tyhle větší sešlosti s haldou zvědavých dětí nebudou v jeho přímé oblibě. "Eh.. to je.. je to v pořádku.. jen.... už to nedělej." Artë stáhl křídla pevně k tělu, kdyby ještě více zabral asi by mu povolili všechny svaly. Chlapec se mu znovu omluvil a konečně odběhl. Artë se snažil působit, že se nic nestalo, ale rozhozenost se mu popřít nepovedla. "Myslíte, že by jste mi mohla dát malou prohlídku po městě? Vypadáte, že to tu znáte skvěle." nadhodí raději jiné téma, ale s hlavní myšlenkou dostat se z dosahu všech okolo. Ne že by se přímo štítil společnosti, ale nedokázal se najednou zbavit znepokojení, že by ten malý kluk mohl skutečnost, že v podstatě přechytračil dospěláka s křídly, mohli by se chtít opičit.
Tamala ci Palis
Tamala ci Palis
Poèet pøíspìvkù : 23
Join date : 01. 06. 18
Age : 100
Location : Cyra

Palis      Empty Re: Palis

11/4/2020, 20:26
Nad jeho slovy se jen na malinkou chvíli zamyslí, neboť mu musela věnovat podrobnější pohled. Když chtěli jeho přátelé udělat radost jemu, nejspíše by měl vypadat smutně, což jí vyloženě nepřišlo, ale smutek byl záludná věc, kterou jen málokdo dávala na odiv, aby ostatním kazil jejich šťastné dny, to věděla celkem dobře, ale nějak se chtěla dostat k myšlence, která by nezahrnovala smutek někoho jiného. Přeci jen by snad každý raději věřil v to, že jsou lidé a víly v jeho okolí šťastní a veselí, ať už se jedná o rodinu a známé nebo jenom o náhodné cizince, které nemusí už nikdy potkat. Snad i proto si nakonec více oblíbila myšlenku, že třeba pouze rád objevuje nová místa nebo má rád různé takovéto malé oslavy plné smíchu a veselí, což jí znělo o poznání lépe. "To je od nich jistě velice pozorné. Navíc se tu dá objevit jistě mnoho hezkých míst, která stojí za to, aby se na ně někdo podíval." Snažila se ubránit přehnané hrdosti v hlase, když o své zemi mluvila, ale nemohla si nějak pomoci. Nepochybně bylo každé království svým způsobem nádherné, ale v jejím srdci měla Cyra tuto hodnotu už zakořeněnou. Přeci jen si už jako malé pískle oblíbila její drahé jezero Vali, které díky leknínům hrálo všemi barvami duhy a zároveň našla klidně krásu i v Bopinetu už jen díky tomu, že byl hlavním domovem Leth, které byly jejímu srdci také docela blízké. Možná vodě nevládla, ale dokázala ji obdivovat. Nejspíše ani nepatřila k těm velkým zastáncům lesa, který její matka pojmenovala po sobě, jako ostatní víly, které v něm občas hledali dočasný azyl, ve kterém se mohli schovat před věčnou záplavou vody, ale i Denegisin hájek považovala za krásný. "Och... To chápu, nejspíše nebyl žádný velký čas na velké výletování po Cyře, ale kdyby jste stál o názor, rozhodně bych vám doporučila se tu celkově někdy porozhlédnout. Dokáže to tady být i velice překrásné." Široký úsměv, který nedokázala potlačit, by mu možná mohl dát i za pravdu, že její země za prohlídku rozhodně stojí. Možná si to nakonec mohl myslet i on, byť jeho slova se právě vztahovala spíše vyloženě k Palisu, než aby zahrnoval celé území, ale každý měl práci a ne všichni u ní měli hodně času, takže i prohlídka města před nejspíše dlouhou cestou do Fiplinu mohla být pro její zemi komplimentem. "Některá města dovedou být zrádným labyrintem ulic, jen co je pravda. Ale nějak mi přijde, že bych se já osobně ztratila spíše sama v lese, nejspíš by mi tam chyběly takové ty záchytné body, jako jsou názvy ulic nebo důležité budovy, kterých se v nejhorších případech můžu chytit, abych se neztratila." Musela se své úvaze krátce zasmát, když si připustila představu, jak by v lese vlastně dovedla být bezradná a ztracená. Nejspíše by nakonec skončila jako neschopná bludička, která by nebohé poutníky místo do míst, ze kterých není návratu, vodila do těch, ze kterých by se krásně dostali zpátky domů k rodině.

Úvahy o bludičkách jdou ale lehce mimo ni, když se jí dostane komplimentu, který ji donutí sice lehce zčervenat ve tvářích, ale na rty jí pošle lehce hravý úsměv. "Jak můžete vědět, že máte tu čest s krásnou slečnou, když si ta slečna dává záležet, aby jí nebylo zas tolik vidět do tváře?" Možná je to otázka, která by mohla toho nebožáka malinko potrápit, ale nedalo se tvrdit, že by to měla vyloženě v úmyslu. Rozhodně se nesnažila naznačovat, že by měla být ošklivá, to si o sobě nemyslela, byť se neřadila ani mezi ty nejkrásnější, ale vlastně nemohl vědět, jestli jeho slova mohla mít nějakou váhu, když ji vlastně neviděl. Což mohlo být i irelevantní, neboť jí kápě malinko sklouzávala dozadu, ale snažila si na to pokud možno dávat pozor. Pustila to ale z hlavy, protože neměla v úmyslu se pouštět do debat, které by mohly v dalších chvílích vyvolávat zbytečné rozpaky nejspíše právě v ní, kdyby se do svých slov nějak zamotala, což se mohlo klidně stát a to docela lehko. Poté se také pouze usmála, když se jí Illyrijec rozhodl vyhovět a nepřel se s ní ohledně výběru zmrzliny, ve kterém by stejně nakonec na výběr nebylo. Sice nepatřila k těm panovačným slečinkám, podle kterých muselo být úplně, ale úplně vše, ale tady by to nešlo. Obzvláště když měl zmínku o pistáciové zmrzlině, které sama princezna moc nefandila. Mohlo to být tou barvou nebo i chutí, která postrádala ovocnou sladkost se svěžím kyselým podtónem, který dodával její oblíbené příchuti své kouzlo, ale zkrátka jí nebyla po chuti. Každopádně si svůj výběr i pojistila a budiž jí odplatou, že nestihla včas zaplatit za svůj kopeček, než to udělal právě Artë a už opustil řadu, snad aby nezdržoval ostatní a nejspíše i aby se nemohla začít dohadovat. "Takhle to v té malé dohodě nestálo," dovolila si namítnout, když ho následovala o kousek dál, ale vlastně nedokázala hrát uraženou, protože to bylo spíš milé. Nakonec se jí tedy na tváři opět objevil menší úsměv, když sledovala jeho reakci na její oblíbenou zmrzlinovou příchuť. Koutky se jí zvedly ještě výš, když jí i slovně potvrdil, že mu vlastně chutná. To jí asi stačilo k menšímu pocitu štěstí, se kterým sama uždibla trošku své zmrzliny a vychutnala si tu sladkokyselou záplavu chuti, kterou měla tak ráda. "Těší mě, že to říkáte, pár mých přátel se mnou tento názor nesdílí." Letmá připomínka královských stráží, které se jí na zmrzlinu podařilo umluvit pouze jednou jí malinko pobavila, když si vybavila kyselé obličeje Dragonisů, jež si s touto příchutí moc nepotykali.

"Vlastně ještě ne, moje matka moc nepodporuje to, abych se někam vydávala, jelikož jí to činí jistě starosti." Odpověď na jeho otázku mohla znít poněkud zaraženě a taktéž zamyšleně, když přemýšlela, co vlastně může říct a co ne. Nakonec ale nejspíš neprozradila nic tak důležitého. Každý měl rodiče, kteří mohli být proti tomu, aby jejich děti vyletěly z hnízda, což sice nebyl případ její matky, která se pouze obávala, aby nekazila její ambice na ponechání vílí koruny v Cyře více, než bylo nezbytně nutné, ale obecně se to jistě dalo pochopit tak, že by mohla mít její matka, ať už by to byl kdokoli, velmi starostlivá a vynechání zbytečných podrobností se nedalo považovat za lhaní. Takže to bylo jen dobře a ona mohla být jen spokojená se svojí odpovědí. "A vy cestujete takto různě často nebo to byla jen výjimečná návštěva?" otázala nazpátek, aby třeba také něco zjistila a podívala se na něj modrými kukadly, které se ovšem brzy zděšeně upřely na malého chlapce, který se ukázal být velice neomaleným. Vlastně nevěděla, jestli na Artëho křídla právě sáhl, když ho jeden prodejce okřikl nebo už na ně pokládal packy delší dobu, ale v každém případě se nezdálo, že by to její nový Illyrijský známý nějak postřehl. Ona to mohla jen nechápavě sledovat s lehce pootevřenými rtíky a hlavičkou nakloněnou na stranu, jak jí to vlastně nedávalo smysl. Slušnost jí ale rozhodně nedovolila to komentovat, byť si díky zvědavosti musela skousnout jazyk do chvíle, než trochu stočil jejich hovor prč od této události. Nemohla nesouhlasit, asi by mu po probuzení z toho mírného transu nabídla to samé, ale nevěděla, jak dobře na tom budou její schopnosti, co se provázení týká. "Nejspíše nebudu vyloženým expertem, ale ráda zjistím, co ohledně prohlídky zmůžu." Řekla s úsměvem a vykročila k nejbližší uličce, která vedla z náměstí. Nějak jí přišlo, že by mu mohlo být nejpříjemnější dostat se pryč od lidí co nejrychleji. Proto si to se svižným krokem namířila k východu. "Předpokládám, že potom budete chtít, zpátky za přáteli, takže bych možná udělala jenom malý okruh, který rozhodně nemůže vynechat zdejší chrám a přístav a mola dole u jezera, s následným návratem na náměstí?" Nedokázala si odpustit tázavý tón, který značil o tom, že mohou klidně nějakou tuhle zastávku vynechat a ona se pokusí být kreativnější. Během čekání na odpověď už v poklidné uličce si ale neodpustila to, aby si opět nevychutnala kousek zmrzliny, která už chtěla roztát, což bylo jen a pouze znamením, že by se měla sníst.
Artë Carniceano
Artë Carniceano
Poèet pøíspìvkù : 69
Join date : 31. 03. 20
Age : 370
Location : Fiplin

Palis      Empty Re: Palis

12/4/2020, 14:03
Svůj smutek ze své sestry nedával moc znát, obvykle se snažil skutečnost, že osoba, která jej měla milovat jako staršího bratra a on jí měl být oporou v něm vidí jen vojáka, který zběhl od armády ke kovařině. Nikdy od armády oficiálně neodešel, svým způsobem je ještě stále jejím členem, jen se trochu přeorientoval z boje na jejich zbrojíře, nebo spíše výrobce zbraní. Byla to jeho volba a díky zvěrstvům, které na něm působil jeho milý otec se mu dostalo možnosti odejít bez větších problémů. Skutečnost že svá křídla necítí a to, jak ostatní zjistili proč tomu tak je pro něj v očích ostatních byla nepochopitelná. Kdyby to bylo jen na něm, klidně by zůstal v armádě, ale myšlenka, že by měl potkávat denně svého proradného otce mu jen zvedala žaludek a bouřila zdravý rozum na velice špatné a nezdravé nápady. "Bohužel, práce je občas příliš hlasitá.." nadnese. On by se klidně porozhlédl po Cyře, ale když ho svazují zakázky není mnoho času na to, aby zkoumal jednotlivá jezera. Čato se pohyboval jen z místa na místo. Z bodu A do bodu B a pak zase rychle zpět, aby mohl pokračovat v další rozvážce. Pravda ovšem je, že takto navštěvoval párkrát již i Evasir, ale Cyra mu jako království zůstávala nějak skrytá. Tentokrát díky dotěrnosti jeho přátel mohl chvíli zvolnit a pokusit se přijít na jiné myšlenky a trochu se porozhlédnout. Ačkoli byl limitován svým orientačním smyslem pouze na toto náměstí. "Každý má něco, Vy máte město a já les. Jsme limitováni naším povoláním a původem.." pousmál se. Pro ni bylo nepochopitelné orientovat se v lese, možná v přírodě jako takové, ale pro něj nastával zmatek právě při návštěvě měst. Někdo uměl svou orientaci rozvinout v obou případech, ale ti co byli limitováni jen na jedno z míst, během svého života, měli zkrátka menší problém, když měli zkoušet své štěstí tam, kde je pro ně každý kámen šipka jiným směrem. Vlastní slova o původu ho trochu zarmoutili, neboť se opět vrátil ke své rodině a horám. Nahoře v horách miloval život jako dítě, líbily se mu východy a západy slunce, miloval fakt, že vítr byl nádherně čerstvý a plné vlhkosti z mraků, které nebyly tak vysoko nad ním, jako když teď žije na úpatí hor. Mohl se odstěhovat kamkoli, mohl odejít zcela úplně, ale hory byly jeho domovem a opustit je úplně mu nepřišlo jako správné řešení. A pak tu byl ten pocit nutnosti zůstat na blízku jeho drahé Marteinë, která by mohla jednoho dne potřebovat jeho pomoc, ačkoli se tak jeho sestra nikdy nechovala.

Poznámka padla na úrodnou půdu. Nemohl vědět, že je skutečně krásná, ale i tak se znovu zastyděl za myšlenky, jež měl ještě před chvílí. Možná jsi měl pravdu. Třeba je ošklivá jak shnilý strom a teď tě jen zkouší, Artë. snažil se hlas ve své hlavě ignorovat, jelikož už předtím se za své myšlenky styděl, tahle tomu zrovna nepomohla. Usmál se na dívku před sebou. "Ukažte na ženu, která není krásná.." pronesl s klidným a vyváženým hlasem. Ženy mohly mít hluboké jizvy, velká znaménka, popáleniny nebo klidně mít znetvořený obličej, ale která žena nakonec nebyla krásná. Povahou, tím jak se dokázala smát, nebo svou milou náturou. Jsou to ženy, kdo mohou na svět dovést život a pak.. co je muž bez ženy. Ano, co jsi ty, bez ženy Artë? Už jsi se srovnal se svou neschopností někoho uchvátit? Stejně tě každá nechá.. hloupý, hloupý necitlivý Artë. polkl, aby myšlenku zahnal. "Zřejmě máte důvod se skrýt, ale jsem připraven vaší kráse slepě věřit." dodal ještě. Schválně řekl slovo slepě. Nehodlal ji nutit, nebo jakkoli nabádat aby kápi sklonila dolů, naopak. Má nějaký důvod, proč se ukázat nechce a on jej respektoval, tak jako se všichni snažili respektovat jeho přecitlivělá křídla.
Pokračovali ke stánku se zmrzlinou a on měl to štěstí, že zvládl být rychlejší než ona, co se platby za zmrzlinu dalo říci. Raději se pak uklidil stranou, aby snad nemohla dělat nějaké námitky a chtít nějak upřednostnit jejich dohodu, že každý platí sám za sebe. On měl zmrzlinu a ona taky, nic víc nepotřeboval. "Zřejmě jsme se přeslechl a nebo to jen špatně pochopil.." pokrčil rameny, ale vážný výraz si neudržel a usmíval se. Drobný potěšený úsměv nad malým a drobným vítězstvím při pokusu o omluvnou zmrzlinu. A že ta zmrzlina nakonec nebyla tak špatná, byl ještě bonus. Višně nemusel, měl raději třešně, jelikož na něj ty tmavě rudé obludy byly kyselé, ale zmrzlina z nich udělaná měla o něco snesitelnější chuť, proto slovy chvály zrovna nešetřil, ačkoli ji ani příliš nevychvaloval. Existovalo mnoho dalších příchutí, které mohly být lepší než tahle a nechtěl riskovat, že by někdy slova musel odvolávat - i když si nebyl jist kdy nastane čas na jeho třetí zmrzlinu v životě.

Zmínka o dovolení rodičů jej opět přivedla k otci. Na to jak Lótu nesnášel a snažil se jej vymazat z mysli, velice často mu vše připomínalo jeho naprosto spackaný pokus o výchovu. "Rodiče dokáží být někdy velice starostliví.." Někteří, jiní dokáží být naprosto lhostejní k bolesti jejich potomků.. Vlastně měl chuť pronést něco ve stylu, že je lepší mít rodiče co má strach, aby se nic nestalo, než toho kdo něco podobného způsobuje. Ale nechal si to pro sebe. Akorát by rozdmýchal znovu špatné myšlenky a jelikož si sem přišel odpočinout a přijít na nějaké jiné, raději zůstal je u poznámky o rodičovské starostlivosti. "Neříkal bych tomu zrovna cestování, ale spíš rozvoz zboží." pousmál se a opět zvedl volnou ruku, aby si přejel po zátylku. Nervózní gesto, jež u něj bylo velmi běžné. "Většina mých cest je pouze do jiných kováren, kde své zboží nechám a oni jej prodají, jelikož já sám mám kovárnu poněkud z ruky." Na úpatí hor, kam jen tak někdo nezabloudí jen proto, aby dostal nějakou svou zbraň. Bylo jednodušší najít si přátele v kovárnách a zbrojírnách než někde uprostřed lesa chodit s mečem a snažit se ho prodat náhodným kolemjdoucím. Naneštěstí k jeho smůle ho dohnal právě po této větě ten malý klučina, jež tak oplýval zvědavostí aby se dostal k jeho křídlům. I když byl okřiknut stánkařem, dotkl se jich a Artëmu skutečně trvalo déle než je běžné to zjistit. Jakmile byla jeho křídla v bezpečí od nenechavých pracek měl v plánu co nejrychleji opustit náměstí, čímž se vymluvil na prohlídku, která nakonec vyšla. Nechtěl se vzdávat příjemné společnosti, ale kdyby musel, asi by se rozloučil a prostě odešel. Pocit terče byl poněkud silný na to, aby ta zůstal jen tak stát uprostřed té vřavy. "To budete velice laskavá, Tamo." pokýval vděčně hlavou a vyrazil za ní do nejbližší uličky. I když byli ještě blízko náměstí a slyšel stále hudbu, byl potěšen, že se jeho okolí uklidnilo a tu spoustu lidí nahradil jen příjemný večerní vzduch. "Určitě se za nimi budu muset později vrátit. Tenhle okruh zní vlastně dobře.." znovu kývl na souhlas a chvíli věnoval svou pozornost zmrzlině ve své ruce. Ještě stále poslouchal hudbu od níž se vzdalovali, nebyla tak hlasitá a jasná, ale i tak byla velice příjemným pohlazením na duši. "Máte ráda hudbu?" zeptal se cestou uličkou, jakmile bylo delší dobu mezi nimi ticho. On sám hudbu zbožňoval a rád se alespoň něco učil hrát na svou flétnu. Takový lehký rozmar který se učil, když odpočíval od práce.
Tamala ci Palis
Tamala ci Palis
Poèet pøíspìvkù : 23
Join date : 01. 06. 18
Age : 100
Location : Cyra

Palis      Empty Re: Palis

14/4/2020, 21:07
Nebyla si jistá, zda-li svá slova myslí jako skutečnou nevýhodu své práce nebo jako pouhopouhou metaforu, kterou se snažil naznačit, že se jen těžko dokáže utrhnout, když na něj ze všech stran někdo křičí, že prostě nesmí. Pro ni byla rozhodně bližší ta metaforická verze. Sama už dokázala poznat, jaké to je, když je někdo svázaný za pomoci povinností, pravidel a slova královny. Jaké to je, když nemůže bez dovolení ani otevřít pusu, byť její slova naštěstí nebyla něco, čím by se její matka příliš trápila. Té stačilo, když byla Tama jakžtakž poslušná a už si jí nemusela ani všímat. Věčné hodiny, ze kterých bude mít alespoň nějaké to pozitivní hodnocení a existence její dcery jí přestala zajímat. Na jednu stranu to bylo bolestné, ale na tu druhou si právě díky tomu citovému nezájmu dokázala najít chvíle, kdy se může vypařit a poznávat třeba Illyrijce na návštěvě u přátel, jako tomu bylo právě dnes. "Mám pocit, že to asi chápu." Tlumený povzdech mohl vypovídat o tom, že se jí hlavou asi nehoní zrovna něco pěkného, ale ani něco, o čem by měla chuť si povídat. Nakonec každý byl něčím svazován, ale to neznamenalo, že by tím měl zatěžovat ostatní. Pro ni bylo stokrát milejší, když ani vlastně nevěděl, s kým má to do činění a neměl potřebu raději se rychle klidit nebo si ještě lépe zkusit získat její přízeň. Bylo to tak vždycky, když měla oficiální povolení navštívit město v doprovod stráží, pokaždé se našel někdo, kdo prostě toužil po přízni princezny, ale takhle to bylo mnohem milejší a vlastně i osvěžující, když se s ní někdo nebavil jenom proto, kým byla. "To je sice pravda, ale stejně určitě každý jednou dostaneme možnost svůj limit posunout dál, jinak by nemusel být náš život tolik dlouhý. Jednou se určitě i naše obzory trochu rozšíří a schopnost orientace se vytříbí." Pozitivní myšlenka jí vlastně zvedla koutky opět nahoru a raději se nechala naplnit optimismem, který by třeba v budoucnu mohl být něčím víc, než pouhou hezky znějící lží, kterou si namlouvá naivní děvče do hlavy. Třeba by mohla začít v realizaci svých slov tím, že navrhne Reyovi trénování boje v lese, nakonec přeci nikdo nemohl vědět, jakým směrem se bude odebírat turnaj o vílí korunu a tohle by jistě také nebylo na škodu, ale tuhle otázku si asi bude muset ještě hodně dobře promyslet.

Snad se možná i někdo tak milý, jako Tama, pokoušel potrápit muže před sebou, ale musela mu uznat, že vymyslel skutečně dobrou odpověď, po které se mohla leda uculit a na chvíli držet ústa. Nejspíše měl pravdu, každá žena byla nějakým způsobem krásná, stejně tak vlastně každá bytost byla krásná, byť se mohla lehce odchylovat od jistého ideálu krásy, který vládl světu. Nakonec to bylo stejně jedno, protože ta pravá krása se nemusela nutně skrývat v rysech tváře, ale v nitru. Někdo mohl být překrásným navenek, ale našlo by se jen pár odvážlivců, co by chtěli vidět, jaký je člověk uvnitř. "Myslím, že tohle byla příliš dobrá odpověď na to, abych mohla argumentovat." Malé přiznání jeho pravdy jí na rtech drželo malý úsměv, který jí nepřešel ani v další chvíli, kdy by se dovedla nejspíše i celkem dosti začervenat. Jednalo se o opravdu milý kompliment, kterým by potěšil každou dívku. Dokonce tak nějak věřila, že je to pravda, a možná i tomu, že by uznával ženskou krásu i u někoho, kdo je pro ostatní ošklivý. "To je od vás opravdu velice hezké a milé.  Věřím tomu, že vaše žena, ať už současná nebo ta, co na vás teprve někde čeká, bude mít opravdu štěstí." Upřímnou myšlenku by si nejspíše nemohla dovolit neříct, když se na něj s úsměvem podívala. Skutečně bude mít nejspíše jeho vyvolená štěstí, neboť docela věřila tomu, že tento muž patří mezi ty, kteří dovedou své milé říkat krásná slůvka, dokud jim sama neuvěří, pokud tedy nebyl dobrým hercem, který jí tu jen předváděl divadlo, ale tomu se jí nechtělo tak docela věřit. Jenže se vzápětí objevila věc, u které si nebyla jistá, jestli se mračit nebo usmívat. nakonec mohlo být přeci jen rozčilující, když vám někdo pokazí dohodu, ale jeho úsměv byl nakažlivý a to gesto bylo přeci jen milé, ačkoliv rozčilující, nedokázala by být v tu chvíli uražená. "Hm... To je docela rozdílné buď a nebo. Jeden by si skoro myslel, že se jen a pouze vymlouváte." Poznámku si nedokázala odpustit, ale úsměv mohl každého ujistit, že to myslí leda jako žert. Nemyslela, že by ho tím mohla urazit, ale kdyby se tak stalo, nejspíše by se Okamžitě začala i omlouvat.

Její úsměv poněkud posmutní, když pronese větu o starostlivosti rodičů. Jistě, velice starostliví, jen záleží na tom, čemu věnují tu starost... Myšlenka zaplašila tak rychle, jak se jenom dalo, jelikož nebylo moc důvodů myslet na to, že její starostliví rodič je většinu jejího života pryč a zbyl jen ten, který se stará nejvíce o svoji vlastní moc a blaho. "Ovšem, asi to mají v popisu práce," nadhodí vlastně neurčitě a moc se k tomu nevrací. Svoji pozornost raději zaměřila na jeho další slova, která ji celkem zaujala. Možná sice necestoval je tak za dobrodružstvím, ale stále toho mohl vidět víc než ona a nepochybně to muselo být dechberoucí, jelikož někdy jistě vzdušnou cestu. Stejně tak ale jistým způsobem obdivovala to, že je tedy nejspíše kovářem. Líbilo se, když uměl někdo něco vytvořit a nemohla by tvrdit, že některé zbraně nejsou krásně vyvedené. Možná nebyla vyloženě na boj, ale dokázala ocenit tu práci, která je s výrobou zbraní jistě spojená. "Nepochybně je velká škoda, že si můžete dovolit pouze krátké zastávky a nemůžete se moc někde rozhlédnout, ale třeba si někdy zase ten čas najdete." Další optimistická poznámka ji přiměla k menšímu úsměvu, než se jí na mysl dostala zvědavost. "A je pravda, jak se říkává, že kováři umí skvěle zacházet s každou zbraní, kterou vyrobí?" optala se celkem zvědavě, ale co čert nechtěl, jistý všetečný klučík jí její odpověď nejspíše ukradl, když malinko pozbyl slušnosti. Neměla v plánu se k tomu ani vracet, když se nakonec domluvili na tom, že ho provede po městě. "Všichni by vůči sobě měli být laskaví, kdyby takových bylo co nejvíce bytostí, byl by náš svět lepší. Nemyslíte, Artë?" Bláhová myšlenka naivního snílka mohla být k smíchu, ale z úst Tamaly byla pronesena s naprostou vážností, když společně s ním opustila náměstíčko, aby se mu dostalo trochu prostoru. Udělalo jí radost, že se spokojil s výběrem míst, které jí přišly na mysl jako první a pomalu tedy vykročila směrem ke Chrámu, který byl pouze pár ulic odtud. Také se pousmála nad jeho otázkou, která přišla vzápětí, aby se narušilo ticho. "Ano, mám. Nedovedu si představit někoho, kdo by neměl rád ani jednu kratičkou melodii. Bohužel ale vlastně neumím tak docela na nic hrát, což se vždycky dá napravit, ale nikdy mi na to nezbývá dost času, proto většinou skončím maximálně u zpěvu, ale s Torryny se mohu měřit asi jen s těží." Upřímná odpověď jí donutila se poněkud skromně usmát, protože ačkoliv mohla mít hudbu ráda, stejně ji nedokázala nějakým závratným způsobem sama tvořit, byť zpívala docela dobře, alespoň co jí její učitelka říkala. "A vy ji máte rád?" Zeptala se na oplátku s úsměvem, byť jí v hlavě hlodala další otázka, v rámci slušnosti oplatila jeho otázku s myšlenkou, že tu svoji využije později.
Sponsored content

Palis      Empty Re: Palis

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru